ECLI:CZ:US:2012:4.US.2178.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2178/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného advokátem JUDr. Alexandrem Király, Ph. D., L. Podéště 1883, Ostrava - Poruba, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. Aprk 15/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou ze dne 24. 11. 2011 se stěžovatel domáhal u Krajského soudu v Ostravě zrušení rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. SMO/173653/OFR/HI. Dne 17. 5. 2012 podal stěžovatel u jmenovaného krajského soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který však byl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu shledán nedůvodným.
Stěžovatel se předně domáhá toho, aby délka konkrétního soudního řízení byla posuzována v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, který konstatoval, že pokud soud věc, jejímuž rozsouzení nic nebrání, nerozhoduje a nečiní nic, jedná buďto liknavě, nebo dokonce svévolně, avšak v každém případě nepřípustným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení na spravedlivý proces. Je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod byly respektovány, přičemž případné nedostatky v daném ohledu nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají včasnou ochranu svých práv. Stěžovatel poukazuje na to, že v jeho věci se nejedná o věc, která by svojí složitostí vybočovala z rámce obdobných správních věcí projednávaných u soudů, a že rozsouzení jeho věci nebrání již žádný procesní úkon soudu, který by měl předcházet nařízení jednání k tomuto směřujícího. Na tom nic nemůže změnit krajským soudem přiložený soupis 250 věcí, které již napadly v dřívější době a rozhodování o nich má nyní stěžované věci předcházet. Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zatíženo vážnými vadami a rozpory. Ode dne 8. 2. 2012 neučinil krajský soud jediný procesní úkon a nehodlá jej učinit ani po celý zbytek roku 2012.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento si za účelem určení lhůty k provedení procesního úkonu vyžádal dotčený soudní spis Krajského soudu v Ostravě a zabýval se především otázkou průtahů v řízení. Nejvyšší správní soud po vyhodnocení postupu krajského soudu dospěl k závěru, že v dané věci k průtahům nedochází, přičemž svůj závěr ústavně konformně odůvodnil.
Stěžovatel sám ve svém návrhu konstatoval, že kritérium přiměřené lhůty nelze vykládat paušálně, stanovením určité konkrétní délky konání soudního řízení, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Důvodem je pak ta skutečnost, že měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu v obdobných věcech musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv. Posouzení doby a intenzity jejího působení na základní práva účastníka řízení podléhá vždy subjektivnímu vnímání hodnotitele, přičemž je zcela přirozené, že účastník řízení spravedlivě očekává vyřešení sporu v době co nejkratší.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze v předmětném případě dospět k závěru, že by krajský soud zůstal v dané věci nečinný, neboť tento se věcí zabýval bezodkladně po jejím napadení, a to v souvislosti s posuzováním odkladného účinku žaloby. Byl-li, podle tvrzení stěžovatele, poslední úkon soudu ve věci učiněn dne 8. 2. 2012 a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl podán dne 17. 5. 2012, nejedná se o dobu, po kterou by nečinnost soudu mohla v tomto konkrétním případě zasáhnout základní práva stěžovatele s takovou razancí, aby došlo k jejich porušení. Je pochopitelné, že s přibývajícím časem a případnou nečinností krajského soudu se bude intenzita působení jmenovaného soudu na základní práva stěžovatele zvyšovat, nicméně za nynějšího stavu věci nelze dospět než k výše uvedenému závěru.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl mimo jednání bez účastníků řízení pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu