ECLI:CZ:US:2011:4.US.2189.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2189/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. S., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 1 To 13/2011 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011 čj. Rt 1/2011-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o soudní rehabilitaci.
Stěžovatelka stručně připomněla, že byla obviněna ze spáchání trestného činu (podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb.) a od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949 držena ve vazbě. Trestní stíhání vedené u Státního soudu Praha pod sp. zn. I Or 383/49 bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Z vazby však byla propuštěna pouze formálně, neboť byla okamžitě znovu zatčena a převedena do tzv. zadržovací vazby ve věznici Praha-Pankrác, kde byla držena do 5. 8. 1949 a poté deportována do tábora nucených prací, odkud byla propuštěna dne 14. 12. 1949. V rehabilitačním řízení, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Rt 1/2000, se stěžovatelka domohla soudní rehabilitace a odškodnění, pokud šlo o dobu od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949, jejímu návrhu, aby byla rehabilitována i za období až do 4. 8. 1949 nebylo vyhověno, neboť, vyjádřeno slovy Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II.ÚS 968/07, následné věznění s předchozím řízením nesouviselo.
Nově podanému návrhu stěžovatelky Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. Rt 1/2011 rovněž nevyhověl s odůvodněním, že k omezení její osobní svobody v době od 16. 7. do 4. 8. 1949 nedošlo v řízení trestním, ale správním; i podle Vrchního soudu v Praze bylo nezákonné věznění produktem správního řízení o zařazení do tábora nucených prací. Stěžovatelka s právním závěrem obecných soudů nesouhlasila, vytkla jim, že se nezabývaly otázkou, kdy a kým mělo být údajné správní řízení zahájeno, a tvrdila, že takové řízení v předmětné době vůbec neprobíhalo a započalo až dnem 5. 8. 1949. Upozornila, že zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb.), ani tehdy platný správní řád (č. 8/1928 Sb.) žádnou zadržovací vazbu neumožňovaly, a stěžovatelka tak byla vězněna bez jakéhokoliv právního podkladu.
Stěžovatelka rovněž namítla porušení práva na zákonného soudce, neboť svůj původní návrh podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, jehož místní příslušnost dovodila podle sídla věznice Praha-Pankrác. Obvodní soud však věc postoupil Krajskému soudu v Praze, který věc rozhodl, což Vrchní soud v Praze pokládal za přípustné, neboť dle jeho názoru mohl rozhodnutí vydat kterýkoliv soud na území České republiky. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že o její věci neměli rozhodovat soudci, kteří byli členy KSČ, neboť šlo o trestní věc přímo se týkající perzekuce z období, kdy se tato politická strana jako vedoucí síla ve státě dopouštěla hrubých nezákonností.
II.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud šlo o její nezákonné věznění v období od 16. 7. 1949 do 4. 8. 1949. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že v této době byla nepochybně zbavena nezákonně osobní svobody, podle soudu však došlo k omezení svobody nikoliv v řízení trestním, ale správním. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Praze zamítl s tím, že skutkové zjištění i právní posouzení věci považoval za správné. K námitce stěžovatelky o odnětí zákonnému soudci z důvodu místní a věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze uvedl, že omezení osobní svobody stěžovatelky nemělo podklad v žádném soudním rozhodnutí a nebylo učiněno v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 až §4 zákona o soudní rehabilitaci, naopak bylo produktem správního řízení o zařazení do tábora nucených prací. S odkazem na ustanovení §7 a §33 zákona o soudní rehabilitaci vrchní soud dovodil, že zde nebyl k projednání návrhu věcně a místně příslušný soud a mohl tedy rozhodovat kterýkoliv soud na území České republiky. Pokud Krajský soud v Praze, kterému byla věc postoupena, spor o příslušnost nevyvolal, byla tím založena jeho věcná a místní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci. K námitce, že ve věci rozhodoval senát, jemuž předsedal soudce, který byl v minulosti členem KSČ, vrchní soud s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že soudci příslušného senátu krajského soudu byli řádným způsobem jmenování do svých funkcí a jejich mandát nelze z důvodu stěžovatelkou uvedeného zpochybňovat.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatelky tvořila námitka odnětí zákonnému soudci, založená jednak na politické příslušnosti soudců, předsedů senátů, kteří v její věci rozhodovali, a jednak na místní a věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze, a dále námitka opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy týkající se závěru soudu o tom, že její věznění v době od 16. 7. 1949 do 4. 8. 1949 bylo produktem správního řízení.
III.a
K námitce, že soudce rozhodující ve věci stěžovatelky nelze pro jejich členství v KSČ považovat za nestranné, Ústavní soud připomíná zákonnou úpravu vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (§14 odst. 1 o. s. ř.) a aspekty hodnocení nestrannosti, případně podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nález II.ÚS 105/01, tamtéž sv. 23, str. 11, nález II.ÚS 475/99, tamtéž sv. 16, str. 321), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení III.ÚS 26/2000, tamtéž, sv. 17, str. 365) či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález I.ÚS 722/05, tamtéž, sv. 44, str. 533-535). Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem (věc Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, dostupná v el. databázi HUDOC na http://www.echr.coe.int) považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje Ústavní soud reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.
Stěžovatelčiny obavy týkající se nestrannosti soudců vyplývaly z jejich bývalého členství v KSČ. Ústavní soud se již vyjádřil k charakteru komunistického režimu a k rizikům, které v demokratickém právní státě přináší personální kontinuita v řadě veřejných funkcí (srov. např. nález Pl.ÚS 19/93, Sb. n. u. sv. 1 str. 1, Pl.ÚS 9/01, tamtéž sv. 24 str. 419) a v klíčovém nálezu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I.ÚS 517/10 (dostupný v el. podobě) nevyloučil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 by mohlo (shrnutě vyjádřeno) ovlivňovat jeho výklad zákona a rozhodování. Uvedl, že informace o členství soudce v KSČ umožňuje účastníku řízení - podle okolností věci - vznést námitku podjatosti; ohledně každého soudce, jehož podjatost je namítána, však musí uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.
V projednávané věci stěžovatelka netvrdila či neprokázala, jakým konkrétním způsobem se členství příslušného soudce Krajského soudu v Praze projevovalo či projevuje ve vztahu k ní, či skupině osob, svědků Jehovových, k níž stěžovatelka příslušela a která byla příčinou represe na konci 40. let minulého století, či ve vztahu k její věci, byť tato v sobě obecně zahrnovala určitý politický aspekt. Jejímu obecnému tvrzení, že by její věc neměl rozhodovat příslušný předseda senátu Krajského soudu v Praze Vrchní soud v Praze nepřisvědčil a Ústavní soud z důvodů shora uvedených jeho závěr akceptoval.
Ve vztahu k soudci - předsedovi senátu - Vrchního soudu v Praze stěžovatelka nevyužila všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje [(§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť v řízení před Vrchním soudem v Praze neuplatnila námitku podjatosti dotyčného soudce, o které by v souladu s ustanovením §16 odst. 1 o. s. ř. rozhodl nadřízený soud. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je v takovém případě ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se tedy touto námitkou nezabýval.
III.b
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce o místní či věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze. Vzal v úvahu, že stěžovatelka podala návrh na soudní rehabilitaci, z čehož je zřejmé, že svůj tvrzený nárok odvozovala ze zákona o soudní rehabilitaci, který v ustanovení §7 stanoví příslušnost soudu. Odst. 1 citovaného zákonného ustanovení určuje příslušný soud v případě rozhodování podle oddílu druhého, podle kterého dochází ke zrušení rozhodnutí vydaných v zákonem stanovené době podle zde vyjmenovaných předpisů ex lege, či v případě přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého lze na návrh konat přezkumné řízení ve věcech zákonem označeným; odst. 2 stanoví příslušnost krajského soudu ve věcech bývalého státního soudu a rozhodnutí nejvyššího soudu jako soudu prvního stupně.
Žádné z těchto pravidel pro určení příslušnosti soudu však na věc stěžovatelky nedopadalo. Její trestní stíhání pro trestný čin podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. ve věci Or I 383/49 bylo ukončeno dnem 15. 7. 1949 a poté již žádné trestní stíhání neprobíhalo.
Za dané situace tedy Ústavní soud nepřisvědčil námitce o místní a věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Praze a akceptoval důvody, které pro založení příslušnosti tohoto soudu dovodil Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení.
III.c
K posouzení námitky o nepodloženosti závěru obecných soudů o existenci správního řízení v inkriminované době Ústavní soud považoval za vhodné připomenout, že již v řízení vedeném pod sp. zn. IV.ÚS 187/04 (ve věci téže stěžovatelky) konstatoval, že "trestní stíhání ve věci Or I 383/49 bylo ukončeno dnem 15. 7. 1949 a stěžovatelka měla být propuštěna na svobodu. Skutečností však bylo, že ač nevinná (ve smyslu norem tehdy platného trestního zákona) byla předána Krajskému velitelství státní bezpečnosti v Praze k dalšímu opatření podle zákona č. 247/1948 Sb., v délce tří týdnů znovu vězněna, a poté Výměrem Komise č. 1 v Praze ze dne 15. 8. 1949, čj. 3604/49/K, označena podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/1948 Sb. jako osoba ohrožující výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život a zařazena do tábora nucené práce na dobu dvou let. Toto věznění tedy s trestným činem, pro který bylo zahájeno a poté zastaveno trestní stíhání ve věci Or I 383/49, nesouviselo, naopak dle názoru Ústavního soudu souviselo s "opatřením" podle zákona č. 247/1948 Sb. Zákon o soudní rehabilitaci však rehabilitaci a odškodnění takových křivd nezahrnuje a na nezákonné věznění v souvislosti s následným umístěním do tábora nucené práce nedopadá".
V projednávané věci lze na shora uvedené zjištění a závěr plně odkázat. Ústavní soud proto nepovažoval za rozhodné přezkoumávat závěr Vrchního soudu v Praze o tom, zda stěžovatelčino věznění po dobu tří týdnů před zařazením do tábora nucených prací bylo "produktem správního řízení", či prověřovat její tvrzení, že žádné správní řízení neprobíhalo. Ať tak či onak, zákon o soudní rehabilitaci odškodnění osob takto (nezákonně) zbavených osobní svobody neumožňuje. Ústavní soud proto neshledal, že by zamítnutím návrhu stěžovatelky na vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci v období od 16. 7. 1949 do 4. 8. 1949 v intencích zákona o soudní rehabilitaci Krajským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze došlo k porušení kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 38 odst. 1 Listiny způsobem, jenž by vyžadoval jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu