ECLI:CZ:US:2001:4.US.22.01
sp. zn. IV. ÚS 22/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti nezletilých 1) J. F-ové, 2) V. F., zastoupených zákonnou zástupkyní JUDr. J. F-ovou, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 8. 1997, čj. 4 C 1124/96-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2000, čj. 16 Co 95/98-73, za účasti 1) Okresního soudu v Jihlavě, 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka V. Š-ové, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 8. 1997, čj.
4 C 1124/96-37, ve výroku II., a rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 10. 2000, čj. 16 Co 95/98-73, ve výroku II. týkajících
se stěžovatelů se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito
rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek ve
smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Stavba chaty náležející stěžovatelům byla řádně
povolena a kolaudována, pro její výstavbu byl dán souhlas
předchozího vlastníka - správce podle tehdy platných předpisů.
Obecné soudy nerespektovaly zásadu rovnocennosti vlastnických
vztahů a naopak věc posoudily tak, jako by vlastnictví k pozemku
bylo nadřazeno nad vlastnictví ke stavbě, ačkoli hodnota stavby je
podstatně vyšší než hodnota pozemku. Postup vůči stěžovatelům je
projevem zřejmé šikany a zneužitím vlastnického práva na újmu práv
stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy. Z těchto, jakož i dalších,
důvodů se proto domáhají zrušení rozsudků ve výrocích jich se
dotýkajících.
Okresní soud v Jihlavě ve svém vyjádření z 13. 3. 2001 uvedl,
že v řízení před ním nebylo právo nezletilých stěžovatelů na
spravedlivý proces narušeno a v podrobnostech odkázal na obsah
spisu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření z 26. 2. 2001 odkázal
na písemné odůvodnění svého rozsudku, v němž se podle jeho názoru
vypořádal s námitkami stěžovatelů představujících rovněž obsah
ústavní stížnosti. Současně poukázal i na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96, v němž je
sporná právní otázka ochrany vlastnického práva k pozemku
zastavěnému cizí stavbou řešena.
Vedlejší účastnice V. Š-ová poukázala ve svém vyjádření z 6.
3. 2001 na skutečnost, že v případě stěžovatelů jde pouze
o dočasnou stavbu, postavenou na pozemku přenechaném k pouhému
dočasnému užívání. Stěžovatelé zakoupili stavbu na cizím pozemku,
aniž si ověřili, kdo je vlastníkem pozemku a zda v budoucnu
projeví souhlas s další existencí stavby. Vedlejší účastnice má
zájem na tom, aby nevhodně povolené chaty byly z lesa odstraněny
a aby zastavěná plocha mohla být zalesněna. Po vyhlášení rozsudku
Krajského soudu v Brně dochází ze strany stěžovatelů a jejich
kamarádů k devastaci nejen chaty, ale i jejího okolí. Stěžovatelé
také nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého
práva, neboť měli možnost požádat o připuštění dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu. Z těchto, jakož i dalších, důvodů
navrhuje vedlejší účastnice odmítnutí, resp. zamítnutí, ústavní
stížnosti.
Z obsahu spisu 4 C 1124/96 Okresního soudu v Jihlavě Ústavní
soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Okresního soud v Jihlavě
byla v jeho výroku II. uložena stěžovatelům povinnost odstranit
stavbu chaty ev. č. 88 na p. č. 620 k. ú. V. J. a vyklizenou
předat navrhovatelce do 4 měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným
rozsudkem tak, že v jeho výroku II. rozsudek soudu prvého stupně
potvrdil, v podstatě poukázav na ustanovení §126 odst. 1
občanského zákoníku, o ochraně vlastnického práva, když převzal
zjištění Okresního soudu o tom, že navrhovatelka je vlastnicí
předmětného pozemku a že stěžovatelé tento pozemek nyní již
užívají bez právního důvodu.
V projednávané věci není pochyb o tom, že jde o stavbu chaty
postavené na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby vydaného
odborem výstavby bývalého ONV v Jihlavě ze dne 30. 5. 1964, zn.
Výst./2252/64, a povolené k trvalému užívání rozhodnutím téhož
orgánu z 8. 9. 1966, čj. Výst./7449. Ze spisu je sice patrno, že
stavební úřad měl výhrady k části stavby realizované dodatečně nad
rámec stavebního povolení právním předchůdcem stěžovatelů, jak
však stěžovatelé uvedli ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 1996,
tuto část stavby odbourali. Při posuzování věci je tedy třeba vzít
v úvahu "konkurenci" obou existujících vlastnických práv, tedy
vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Ústavní soud v tomto směru
sdílí závěry, jaké Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozsudku ze
dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (Soudní rozhledy č.
2/2001, č. 17, str. 47), v němž se konstatuje, že pokud stavebník
zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku,
který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po
uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva)
právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně
tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se
může domáhat odstranění stavby. V případě, že stavebník umístí
stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být
stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání
pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní
oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. V redakční poznámce
k tomuto rozsudku se dále dodává, že v soudní praxi sice existuje
tendence žalobám na odstranění stavby zřízené na základě
obligačního práva, které již zaniklo, nevyhovět s odkazem na
konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv, takový přístup však
vychází z "mechanického" hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že
ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva,
musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené
a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí. Neposkytnutí ochrany
právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen
dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo
podmínky stanovené v čl. 11 Listiny.
Uvažováno z tohoto pohledu, sdílí i Ústavní soud závěr, že
i při porovnávání obou kolidujících práv, totiž práva vlastníka
pozemku a vlastníka ke stavbě, nelze odhlédnout od uvedené úzké
souvislosti práva vlastníka ke stavbě s obligačním právem. V tomto
směru lze tedy obecným soudům stěží co vytknout, přesto však za
závažnou, a to až do ústavně právní roviny věc posunující,
skutečnost, lze považovat to, že tyto soudy se vůbec nevypořádaly
s tvrzením stěžovatelů, že postup vedlejších účastníků je projevem
šikany, tj. jde o výkon práva činěný nikoli za účelem dosažení
určitého, např. ekonomického, cíle, nýbrž úmyslně (tzv. dolus
coloratus), za účelem jejich poškození. Ústavní soud v této
souvislosti poukazuje kupř. na judikaturu rakouského Ústavního
soudu, která považuje za nezbytné z hlediska tzv. principu
abstrakce rozlišovat právní následky rozporu s dobrými mravy pro
právní úkony pouze obligačního charakteru a úkony věcně právního
charakteru (BGH in WM 1974, str. 774). Jako zásada odvozená
z principu abstrakce zde platí, že rozpor s dobrými mravy na
straně věcně právního úkonu musí být zkoumán samostatně od úkonu,
který má určitý obligačně právní podtext. Jestliže tedy obecné
soudy se vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatelů, že výkon jejich
práv je v rozporu s ustanovením §3 občanského zákoníku, tedy
v rozporu s dobrými mravy, upřely tím stěžovatelům právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Není totiž
úkolem Ústavního soudu se touto otázkou zabývat, jestliže obecné
soudy ji výslovně předmětem svého zkoumání vůbec neučinily.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal důvod pro
odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů nevyčerpání všech procesních
prostředků k ochraně práva podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e)
o. s. ř. Obsahem ústavní stížnosti je totiž v prvé řadě výtka
nedostačujícího skutkového zjištění a narušení práva stěžovatelů
na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36
odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí v uvedených
výrocích podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. dubna 2001