ECLI:CZ:US:2015:4.US.2209.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2209/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Hlavní město Praha, Mariánské náměstí 2, Praha 1, právně zastoupené advokátkou JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2011 sp. zn. 20 C 704/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. 22 Co 117/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 523/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení vlastnictví v ní blíže určených nemovitostí, jež byly v minulosti vydány v rámci restitučního řízení vedlejším účastníkům, resp. jejich právním předchůdcům. Soud prvního stupně uvedl, že podle restitučních zákonů byl nárok na vydání nemovitostí uplatněn řádně, pokud byla výzva k vydání doručena povinnému dne 23. 4. 1991 a zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nabyl účinnosti až zde 24. 5. 1991. Z uvedeného důvodu pak nepovažoval stěžovatelku za aktivně legitimovanou k podání předmětného návrhu.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vychází přitom z toho, že všechny obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví ČR do vlastnictví obcí věci, na jejichž vydání uplatnila nárok oprávněná osoba podle zvláštního právního předpisu. Zákon přitom odkazuje na dva tehdy účinné restituční předpisy, a to zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Podle náhledu stěžovatelky je třeba vyjít z textu daného ustanovení, podle něhož jen nárok oprávněných mohl být překážkou přechodu věcí na obec. Pokud by stačilo uplatnění jakéhokoliv nároku, to je nároku jakékoliv osoby, aniž by byla ve smyslu konkrétních restitučních předpisů oprávněná, nebyl by důvod slovo "oprávněná" v zákoně použít. Podle stěžovatelky by bylo absurdní, pokud by fakt uplatnění nároku mohl blokovat přechod majetku ze státu na obce.
V souvislosti s uplatněním samotného nároku stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v průběhu soudního sporu bylo prokázáno, že předmětné pozemky nebyly odňaty způsobem, který upravoval zákon č. 403/1990 Sb. a žalovaní, resp. jejich právní předchůdci tedy nebyli oprávněnými osobami dle zákona č. 403/1990 Sb., ale jen podle pozdějšího zákona 87/1991 Sb. Uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. však nebylo v soudním řízení prokázáno. Nelze tedy dospět k závěru, že pro překážku uvedenou v §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. by se stěžovatelka nestala vlastnicí sporných nemovitostí.
Dále poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že věci, kterých se týká ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., se odvíjí od uplatnění výzvy k vydání věci a nikoliv od dohody o vydání věci. Odvolací ani dovolací soud se nevypořádaly s námitkou, že v dohodě o vydání věci jsou obsaženy i pozemky, na něž nebyl nárok na vydání uplatněn. Na ostatní pozemky se tak nevztahovalo ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelka se tak měla stát jejich vlastníkem na základě zákona č. 172/1991 Sb. Ve výzvě k vydání nemovitostí jsou uvedeny konkrétní pozemky, které žádali restituenti vydat a pokud je zde restituenti neuvedli, vydat je nechtěli. Nedostatky výzvy nelze zhojit tím, že byla uzavřena dohoda o vydání více nemovitostí, než které jsou požadovány ve výzvě.
V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ne všechny pozemky, které byly vydány, vznikly oddělením z pozemků parc. č. X1. Ze znaleckého posudku nic takového nevyplývá, některé z pozemků vznikly z PK parcel X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Napadá-li stěžovatelka výklad pojmu "oprávněné osoby", lze ji zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se této problematice dostatečně věnoval na str. 9 rozhodnutí. Současně je vhodné vyzvednout, že městský soud provedl právní výklad daného ustanovení v logickém kontextu ke smyslu a účelu tzv. restitučního zákonodárství. K obdobnému závěru pak dospěl i Nejvyšší soud, který, stejně jako nižší soudy, považoval výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. za ustálený. Na těchto závěrech nemíní ničeho měnit ani Ústavní soud (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1602/07). V souvislosti s celkovou koncepcí restitucí a přerozdělení majetku státu na počátku devadesátých let minulého století nelze přehlížet, že bylo především věcí státu, jakým způsobem a za splnění jakých podmínek přistoupí k přerozdělení svého majetku na obce. Ze zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že jednou z podmínek převodu majetku bylo neuplatnění restitučního nároku, což se však v předmětném případě nestalo. Pokud byla výzva k vydání sporných nemovitostí doručena povinnému před účinností zákona 172/1991 Sb., lze závěry obecných soudů stran nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání určovací žaloby považovat za ústavně konformní. Za situace, že by pojem oprávněné osoby byl vykládán v tom smyslu, jak podává stěžovatelka, nebylo by v případě zpochybnění oprávněnosti nároku před soudem i řadu let zřejmé s jakým majetkem obce hospodaří. Důvod pro uvedený výklad obecných soudů lze tak spatřovat především v právní jistotě, a to nejen restituentů, ale samotných obcí.
Stěžovatelka ve svém návrhu rovněž poukazuje na nesrovnalosti týkající se rozdílu v rozsahu původně požadovaných a bytovým podnikem skutečně vydaných pozemků. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by obecné soudy na tuto otázku rezignovaly a odůvodnění jejich rozhodnutí by bylo lze považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nalézací soud při argumentaci výše zmíněného rozporu vyšel jak z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 371/98), tak i z výpovědi znalce Ing. Petra Vyskočila. Ze zmíněné judikatury Ústavního soudu zjednodušeně vyplývá, že v případě restitucí nelze v souvislosti s uplatňováním restitučních nároků lpět na přílišném formalizmu a za předpokladu, kdy je povinné osobě známo, které konkrétní nemovitosti jsou v rámci restitucí požadovány, nelze klást oprávněné osobě k tíži případnou absenci údajů o konkrétních nemovitostech ve výzvě k jejich vydání. Je-li uvedené vyloženo v souvislosti se závěrem znalce Ing. Petra Vyskočila, podle něhož bylo v době uplatnění restitučních nároků obtížné sporné nemovitosti přesně identifikovat, lze považovat závěr nalézacího soudu stran uplatněného restitučního nároku za ústavně konformní. Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že výše uvedený rozpor se nestal předmětem hodnocení odvolacího soudu, nicméně, vzhledem k řečenému, má Ústavní soud za to, že uvedené pochybení není natolik zásadní, aby jím bylo lze odůvodnit zásah do právní jistoty nastolené pravomocným rozsudkem obecného soudu. Výše zmíněné pochybení je však třeba odvolacímu soudu vytknout. V souvislosti s uvedeným není od věci poukázat též na závěr městského soudu, který uvedl, že pokud by dnes měli vedlejší účastníci původně státem odňaté a posléze podle restitučních předpisů vrácené pozemky opět vydat, stala by se jim v podstatě stejná křivda jako v době jejich původního odnětí.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu