ECLI:CZ:US:2000:4.US.222.2000
sp. zn. IV. ÚS 222/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z. spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, č.j. 12 Co 230/99-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, č.j. 12 Co 230/99-53, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 1998, č.j. 23 C 104/98-35 tak, že žaloba, aby vedlejší účastník V. Š. (žalovaný) byl povinen zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 14.559,- Kč spolu s 21 % úrokem od 21. 2. 1997 do zaplacení, se zamítá. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění okresního soudu, nicméně došel k závěru, že okresní soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, resp. příslušná zákonná ustanovení nesprávně vyložil. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že to byl vedlejší účastník, kdo učinil posledním dopisem z 10. 6. 1997 stěžovatelce návrh na zrušení kupní smlouvy, přičemž s tímto návrhem vyslovila stěžovatelka souhlas dopisy z 23. 7. 1997 a 16. 2. 1998, a tudíž stěžovatelka akceptovala návrh vedlejšího účastníka znějící pouze na zrušení kupní smlouvy. Z toho důvodu nelze v dané věci aplikovat §43b odst. 1 písm. a) obč. zák., jak to učinil okresní soud.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními názory odvolacího soudu a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava"), v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Dle jejího názoru není dána návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka dále podrobně polemizuje s právními závěry odvolacího soudu a tvrdí, že tyto závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Dle jejího názoru od kupní smlouvy nebylo možné jednostranně odstoupit, neboť jediným možným způsobem bylo uzavření dohody o odstoupení od kupní smlouvy (zjevně zde má stěžovatelka na mysli dohodu o zrušení kupní smlouvy). Odvolacímu soudu dále vytýká, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné a zejména z něho nelze zjistit, na základě aplikace jakých zákonných ustanovení dospěl k závěru, že obsah dopisu stěžovatelky z 23. 7. 1997, resp. z 16. 2. 1998, lze posoudit jako akceptaci návrhu vedlejšího účastníka. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a uvedla, že se ztotožňuje se závěrem obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 276/99, a ve smyslu tohoto nálezu se domnívá, že odvolací soud svými právními závěry v otázce procesu uzavírání smluv zasáhl do jejích ústavně zaručených práv.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s důvody uvedenými v ústavní s stížnosti se neztotožňuje, a to pro jejich účelovost, kterou se stěžovatelka snaží dosáhnout přezkoumání pravomocného rozsudku odvolacího soudu, když neakceptuje skutková zjištění ani právní posouzení tohoto soudu, a občanský soudní řád v posuzovaném případě podání dovolání nepřipouští. Závěrem uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Olomouc, sp. zn. 23 C 104/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů a se závěry, k nimž obecné soudy na základě takového hodnocení dospěly, tudíž nespokojenost s výsledkem sporu projednaného obecnými soudy. Takto stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, přičemž toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Právo na soudní ochranu stěžovatelce odepřeno nebylo, v postupu soudů nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by bylo porušeno některé z práv upravených v hlavě páté Listiny, upravující právo na soudní ochranu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu