ECLI:CZ:US:2009:4.US.229.09.1
sp. zn. IV. ÚS 229/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a J. B., zastoupených JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou advokátní kanceláře v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3821/2008-192 ze dne 6. listopadu 2008, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 112/2008-175 ze dne 30. dubna 2008 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 23 C 124/2005-166 ze dne 25. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 23 C 124/2005 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích usnesením č. j. 23 C 124/2005-166 ze dne 25. ledna 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zastavil řízení o žalobě stěžovatelů proti žalované České republice o zaplacení částky 300.000.000,- USD a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením č. j. 23 Co 112/2008-175 ze dne 30. dubna 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3821/2008-192 ze dne 6. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu o návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu o návrh podaný po lhůtě pro jeho podání.
Stran rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud shledal, že důvody, pro které bylo rozhodnutím dovolacího soudu rozhodnuto o odmítnutí dovolání jako o nepřípustném, jsou v odůvodnění tohoto rozhodnutí v dostatečném rozsahu a naprosto přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na tyto Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud v této situaci podotýká, že o nepřípustnosti dovolání byli stěžovatelé poučeni již v rozhodnutí odvolacího soudu.
Právě uvedené skutečnosti pak determinují rozhodnutí o ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo pro jeho zákonnou nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 45/04, sp. zn. III.ÚS 10/06 nebo sp. zn. IV. ÚS 1098/08). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci (srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř.) - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o.s.ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy. Tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí dojde proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastala i v případě stěžovatelů. Z citovaného §237 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že dovolací přezkum je zde předpokládán pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Jiný výrok, než výrok ve věci samé, tak nelze dovoláním podle §237 odst. 1 o.s.ř. napadnout (na tuto skutečnost je poukazováno též ve v záhlaví citovaném usnesení Nejvyššího soudu). Proto také v případech, kdy dovolatel uplatní proti jinému výroku než ve věci samé (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že dovolání není přípustné.
Všem uvedeným případům je tedy společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících uvážení Nejvyššího soudu, není splněna také tehdy, když stěžovatelé v dovolání s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 o.s.ř. napadli jiný výrok než výrok ve věci samé.
Bylo-li dovolání stěžovatelů, jehož přípustnost byla odůvodněna §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jen z tohoto důvodu (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. To je v dané věci významné proto, že stěžovatelé zřejmě vycházeli - oproti tomu a zcela mylně - z toho, že jim beneficium §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí. Ústavní soud tedy - vycházeje z úvah výše předestřených - dospěl k závěru, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelům zřejmé od počátku, a to obzvláště byli-li zastoupeni advokátem.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části jako zjevně neopodstatněnou a v části jako podanou po lhůtě pro její podání podle §43 odst. 2 písm. a/ a podle §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu