ECLI:CZ:US:2001:4.US.230.01
sp. zn. IV. ÚS 230/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R., zastoupené JUDr. M.J., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, č.j. 26 Cdo 1846/2000-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, č.j. 26 Cdo 1846/2000-123, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2000, č.j. 25 Co 752/99-106, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 1999, č.j. 11 C 210/98-73 tak, že žaloba stěžovatelky o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě ve vlastnictví stěžovatelky se zamítá.
Stěžovatelka uvedla, že je vlastníkem domu v H., kde vykonává svoji podnikatelskou činnost společně s dalšími právnickými osobami, a měla zájem využít současných bytových prostor v domě, užívaných R. a M.H., ke své podnikatelské činnosti, zrekonstruovat je na prostory pro rozšíření vlastní podnikatelské činnosti nebo je využít k přechodnému ubytování svých zaměstnanců. V odůvodnění své stížnosti shrnula dosavadní průběh řízení a tvrdí, že jako právnická osoba je znevýhodněna proti osobám fyzickým, neboť výpovědní důvod obsažený v ust. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. v sobě implicitně skrývá požadavek užívání bytu k bydlení, který nikdy právnická osoba nemůže uplatnit, neboť není nadána biologickými, fyziologickými a psychickými vlastnostmi, které mají být uspokojovány užíváním bytu k bydlení. Obecným soudům vytkla, že na její úkor zvýhodnily uživatele bytu, v důsledku čehož je nucena hledat náhradní provozní prostory, což jí přináší zvýšené náklady. Z těchto skutečností dovozuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), který zajišťuje nediskriminační užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci byla předmětem přezkumu v dovolacím řízení správnost právního posouzení věci z hlediska aplikace ust. §711 odst. 1 písm. d) a f) obč. zák., upravujících důvody výpovědi z nájmu bytu. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti se ve své podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v dovolacím řízení, a je na ně Nejvyšším soudem ČR reagováno v odůvodnění napadeného rozsudku. Z toho důvodu odkázal na jeho odůvodnění a navrhl, aby ústavní stížnost byla nálezem zcela zamítnuta, nebude-li odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 210/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. f) obč. zák. nebyl ve věci dán, a dále s právním režimem nájmu bytu, jak je upraven v ustanoveních části osmé, hlavě sedmé, oddílu čtvrtém (Zvláštní ustanovení o nájmu bytu) občanského zákoníku, zejména se zvýšenou ochranou nájemníků, projevující se mj. tím, že výpověď z nájmu bytu může být pronajimatelem dána jen z důvodů uvedených v zákoně, a navíc ke každé výpovědi pronajimatele musí být dáno i přivolení soudu. Obecně se tudíž jedná o nesouhlas stěžovatelky s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a o její snahu dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatelky obsaženým v odůvodnění ústavní stížnosti, že princip rovnosti v právech, zakotvený v čl. 1 Listiny, lze vztahovat v přiměřených situacích i na právnické osoby, což ostatně vyjádřil i ve své judikatuře. Stejně tak akceptuje i její názor, že čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva všech vlastníků, a že čl. 14 Úmluvy obsahuje zákaz diskriminace. Nesdílí však její názor, že uvedená základní práva byla napadeným rozsudkem porušena. Pokud tyto námitky stěžovatelky směřují proti platné právní úpravě nájmu bytu, mohla jimi stěžovatelka argumentovat, pokud by současně s ústavní stížností podala návrh na zrušení příslušných ustanovení občanského zákoníku, ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, což ovšem neučinila. Nicméně Ústavní soud, zejména s poukazem na čl. 11 odst. 3 Listiny, nemá důvod pochybovat o ústavnosti právní úpravy obsažené v ust. §711 obč. zák.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 8. 2001