ECLI:CZ:US:2019:4.US.2308.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2308/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Zlato a.s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 32 Cdo 4351/2018-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 23 Co 109/2018-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2017 č. j. 15 C 175/2016-31, spojené s návrhem na zrušení §114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky", §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ABSOLOOK s.r.o., sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky", §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 7. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil §114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky", §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastnice poskytovala stěžovatelce na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 1. 2016 služby správy marketingových kampaní pro portál zlato.cz a marketingového poradenství, za což jí náležela fixní odměna ve výši 20 000 Kč měsíčně. Kromě toho pro ni prováděla nákup mediálního prostoru a další služby na základě jejího zadání, v jejichž případě byla odměna nastavena na bázi hodinových sazeb podle skutečného časového nákladu. Protože se stěžovatelka měla setrvale ocitat v prodlení s plněním svých závazků a dlužnou částku 1 180 970 Kč neuhradit ani po opakovaném upomínání, vedlejší účastnice uplatnila nárok na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím žalobou.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 13. 10. 2017 č. j. 15 C 175/2016-31 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 180 970 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále náhradu nákladů řízení v částce 107 545,80 Kč (výrok II.). Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu měly být splněny, neboť obvodní soud učinil usnesením ze dne 25. 7. 2017 č. j. 15 C 175/2016-19 vůči stěžovatelce tzv. kvalifikovanou výzvu, podle níž se měla ve lhůtě 30 dnů vyjádřit k žalobě. Součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se stěžovatelka bez vážného důvodu včas a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít obvodní soud podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu za to, že nárok uznává. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno společně s žalobou dne 9. 8. 2017 do datové schránky, přičemž k doručení došlo okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Tím, že se žalovaná k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřila, podle obvodního soudu uznala nárok, který je proti ní žalobou uplatňován.
4. S uvedeným hodnocením se ztotožnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 23 Co 109/2018-61 potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu (výrok I.). K odvolání stěžovatelky zrušil pouze výrok II. o náhradě nákladů řízení a jen v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu (výrok II.). Pokud jde o otázku splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, městský soud uvedl, že žaloba vedlejší účastnice netrpí vadami, z vylíčení rozhodných skutečností je zřejmý skutkový děj, na jehož základě se vedlejší účastnice domáhá svého práva, žalobním petitem dala jasně najevo, čeho se podanou žalobou domáhá a takto požadované plnění je v souladu s jejími skutkovými tvrzeními, a to i ve vztahu k úrokům z prodlení. Stěžovatelka měla uplatnit námitky ohledně jednotlivých vystavených faktur za plnění poskytnuté vedlejší účastnicí podle smlouvy o dílo právě ve vyjádření k žalobě. Tyto námitky přitom potvrzují, že povaha věci vyžadovala použití §114b odst. 1 občanského soudního řádu.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 32 Cdo 4351/2018-130 jako nepřípustné. Přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu nemohla založit námitka, že tzv. kvalifikovaná výzva podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu měla být vydána soudcem, a nikoli asistentkou soudce. Stěžovatelka tuto námitku v odvolání neuplatnila a předmětnou otázkou se ve svém rozsudku nezabýval ani městský soud, pročež na jejím zodpovězení nemohlo záviset ani jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že jím vydané rozsudky, na které stěžovatelka odkazuje v dovolání [konkrétně rozsudek ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1594/2016 a rozsudek ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2288/2012 (1/2014 Sb. NS)], řešily otázku zcela chybějícího podpisu předsedy senátu nebo na jeho místě jiné oprávněné osoby na originále usnesení obsahující předmětnou výzvu. V projednávané věci však bylo usnesení vydáno asistentkou soudce, která je také podepsala. Nejvyšší soud pak neshledal odchýlení se od jeho ustálené rozhodovací praxe ani v tom, jak se městský soud vypořádal s otázkou, zdali povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu v typově, skutkově a právně neobtížné věci, kterou lze hodnotit jako zcela jednoduchou a která nevyžaduje podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uznává, že se v důsledku administrativního pochybení nestihla vyjádřit k žalobě ve lhůtě stanovené v tzv. kvalifikované výzvě, žalobou uplatněný nárok ovšem považuje za nedůvodný. Údajně poskytnuté služby ze strany vedlejší účastnice totiž nebyly poskytnuty v tvrzeném rozsahu. Místo toho mělo docházet k umělému navyšování fakturovaných hodin.
7. K neústavnímu zbavení stěžovatelky možnosti vyjádřit se k věci mělo dojít vydáním rozsudku pro uznání bez toho, aby k tomu byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že vůbec nezvažoval možnost vydání obyčejné výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ani nezohlednil povahu věci a okolnosti případu, které bránily vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu. Úvahy obvodního soudu o tom, z jakého důvodu nepostačovalo vydání prvně uvedené výzvy, neplynou ani z tzv. kvalifikované výzvy, jež byla doručena stěžovatelce, ani z odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítá, že projednávanou věc lze označit za jednoduchou. Připomíná, že §114b odst. 1 občanského soudního řádu podmiňuje vydání tzv. kvalifikované výzvy povahou věci. Tento požadavek nutno podle ustálené rozhodovacího praxe Nejvyššího soudu vykládat tak, že musí jít o případy, kdy je zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
8. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly podle stěžovatelky splněny ani z toho důvodu, že originál usnesení obsahujícího tzv. kvalifikovanou výzvu nebyl podepsán příslušným samosoudcem nebo jiným pověřeným soudcem, ale toliko asistentkou soudce. Stěžovatelka se domnívá, že tato skutečnost má za následek nicotnost tzv. kvalifikované výzvy, na jejímž základě proto nemohla nastat fikce uznání podle §114 odst. 5 občanského soudního řádu a nemohlo být ani přistoupeno k vydání rozsudku pro uznání. Ustanovení §158 odst. 1 ve spojení s §168 odst. 2 občanského soudního řádu přitom výslovně a jasně stanoví požadavek podpisu daným soudcem.
9. Přestože si je stěžovatelka vědoma, že ústavnost jí napadených ustanovení - s výjimkou §114b odst. 4 občanského soudního řádu - byla posuzována nálezem ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), nadále je přesvědčena o jejich neústavnosti. To platí zvlášť za situace, kdy v mezidobí došlo k zpřísnění předmětné zákonné úpravy v neprospěch žalovaných, protože bylo v §114b odst. 4 občanského soudního řádu připuštěno náhradní doručení prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Vůči žalovanému tak může být vydán rozsudek pro uznání za použití dvou fikcí. Nejdříve nastane fikce doručení tzv. kvalifikované výzvy podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a následně fikce uznání žalovaného nároku, a to aniž by se žalovaný s předmětnou výzvou reálně seznámil. Stěžovatelka upozorňuje, že již při přijetí uvedeného nálezu hlasovalo 7 z 15 soudců Ústavního soudu pro zrušení napadených ustanovení. Navzdory uvedenému nálezu a navazujících rozhodnutí Ústavního soudu, které stanoví podmínky pro ústavně konformní výklad a použití napadených ustanovení, obecné soudy nadále přistupují k vydávání tzv. kvalifikovaných výzev zcela bez rozmyslu. Ústavní soud by měl napadená ustanovení zrušit z důvodu nevhodnosti a nepřiměřenosti použití institutu fikce uznání v procesním právu s významnými hmotněprávními dopady.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
10. Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 15 C 175/2016. Současně vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší soud a městský soud ve svých vyjádřeních ze dne 26. 9. 2019 a ze dne 6. 9. 2019 odkázaly na obsah jimi vydaných rozhodnutí a navrhly, aby ústavní stížnost byla zamítnuta nebo odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2019 nad rámec odůvodnění jeho rozsudku dodal, že výzva podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu byla vydána asistentkou soudce z pověření soudce, na základě rozvrhu práce. Asistent soudce je podle §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 79/2006 Sb. (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném pro vyšší soudní úředníky zákonem č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"). Výzva podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu byla spolu s žalobou řádně doručena do datové schránky, do níž se přihlásila oprávněná osoba, tedy bez fikce. Pakliže byla její součástí i výzva ke smírnému řešení, nešlo o rozpor, neboť soud vždy usiluje o smírné vyřešení sporu. Podle obvodního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 23. 9. 2019 shrnula, že stěžovatelka od ní ještě před podáním žaloby obdržela tři upomínky, včetně předžalobní výzvy, na žádnou z nich však nereagovala. Pasivní zůstala i po doručení tzv. kvalifikované výzvy a svou obranu zahájila až po vydání a doručení rozsudku pro uznání v říjnu 2017. Pokud stěžovatelka tvrdí, že v dané věci vydání tzv. kvalifikované výzvy neodůvodňovala ani povaha věci, ani okolnosti případu, jde o úvahu nesprávnou. Smyslem uvedené výzvy je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a které budou předmětem dokazování tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla již při jediném jednání. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Kvalifikovaná příprava jednání je přitom podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná anebo je věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání, budou spíše výjimečné. Výhrady k podpisu tzv. kvalifikované výzvy považuje vedlejší účastnice za ryze účelové a nemající ústavněprávní rozměr. Stejnopis usnesení správně podepsal ten, kdo jej vyhotovil. Tato námitka byla navíc poprvé uplatněna až v dovolání, v důsledku čehož není v řízení o ústavní stížnosti přípustná. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně reagovala podáním ze dne 15. 10. 2019. V něm uvedla, že její veškeré odpovědi a argumenty jsou již obsaženy v její ústavní stížnosti, na kterou odkázala.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, jakož i vyjádřeními účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. Posouzení ústavní stížnosti závisí na zodpovězení otázky, zda vydáním rozsudku pro uznání v řízení o žalobě vedlejší účastnice, kterou se tato domáhala po stěžovatelce zaplacení žalované částky, nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, respektive právo vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto ohledu se námitky stěžovatelky vůči napadeným rozhodnutím týkaly především výkladu a použití §114b odst. 1, §114b odst. 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu.
18. Podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
19. Na toto ustanovení navazuje §114b odst. 5 občanského soudního řádu, podle něhož jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
20. Oprávnění k vydání rozsudku pro uznání v případě uvedené fikce uznání nároku zase upravuje §153a odst. 3 občanského soudního řádu, který stanoví, že rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
21. Ústavní soud konstatuje, že otázkou ústavnosti zákonné úpravy rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu v případě, kdy nastane fikce uznání podle §114 odst. 5 občanského soudního řádu, se zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, kterým zamítl návrh na zrušení §114 odst. 5 a §153a odst. 3 ve slovech "§114 odst. 5" občanského soudního řádu. Rozsudek pro uznání shledal prostředkem sledujícím legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů. Za stěžejní považoval skutečnost, že rozsudek pro uznání neomezuje autonomií vůle jednotlivce. Jeho vydání naopak sankcionuje pasivitu žalovaného.
22. Nadto je namístě dodat, že při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání by soud měl "volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek" [nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (N 168/82 SbNU 629), bod 23]. Právní úprava fikce uznání "je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně." [nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), bod 26]. "V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (...), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 občanského soudního řádu neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu." [nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 (N 134/82 SbNU 179), bod 8]. Uvedené právní závěry jsou součástí ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16 (N 27/84 SbNU 331) nebo nález ze dne 18. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17 (N 153/86 SbNU 553)].
23. Tato východiska ústavněprávního posouzení byla relevantní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud nicméně nezjistil žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly závěr o fikci uznání nároku vedlejší účastnice ze strany stěžovatelky. Jak zdůraznily již obecné soudy, ze žaloby vedlejší účastnice bylo zřejmé, čeho a na jakém základě se vůči stěžovatelce domáhá. Rovněž není sporné, že stěžovatelce byla doručena tzv. kvalifikovaná výzva a že tato zůstala pasivní a nechala marně uplynout v této výzvě stanovenou lhůtu. Ze soudního spisu se nepodává, že by v jejím průběhu stěžovatelka učinila jakýkoli úkon, z něhož by bylo možno usuzovat, že rozporuje uplatněný nárok. Stejně tak není zřejmé, z jakého důvodu by vydání rozsudku pro uznání měla bránit povaha projednávané věci či okolnosti případu. Za této situace nelze obecným soudům vytknout, že shledaly naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu.
24. K ostatním námitkám Ústavní soud stručně poznamenává, že námitka nedostatku oprávnění asistentky soudce vydat tzv. kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu by - bez ohledu na přípustnost jejího uplatnění v tomto řízení - nemohla být úspěšná. Stěžovatelka zcela přehlíží oprávnění asistenta soudce k jejímu vydání podle §36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích ve spojení s §11 zákona o vyšších soudních úřednících. Protože rozhodnutí bylo vydáno asistentkou soudce, byla pod ním také podepsaná. Nejde o nicotné rozhodnutí. Zahrnutí výzvy ke smírnému vyřešení sporu v tzv. kvalifikované výzvě nezakládá její nezákonnost, potažmo neústavnost. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani žádné jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
25. Ústavní soud závěrem dodává, že projednání návrhu na zrušení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 ve slovech "§114b odst. 5" občanského soudního řádu brání překážka věci rozsouzené podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tudíž v tomto rozsahu jde o návrh nepřípustný. V případě zbylé části §153a odst. 3 občanského soudního řádu zase není dáno návrhové oprávnění stěžovatelky, neboť zrušení této části ustanovení by nebylo nezbytné pro vyhovění její ústavní stížnosti.
26. Stěžovatelka správně uvádí, že v řízení ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 13/15 byla zákonná úprava rozsudku pro uznání přezkoumávána s ohledem na zákonný stav účinný do 31. 12. 2012, tedy před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým byla do §114b odst. 4 občanského soudního řádu vložena druhá věta, podle níž je náhradní doručení vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Ani v této části svého návrhu ale stěžovatelka není oprávněna k jeho podání. V dané věci totiž nedošlo k náhradnímu doručení. Žádná fikce doručení se zde neuplatnila. Tzv. kvalifikovaná výzva byla stěžovatelce doručena v souladu s §17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Otázka ústavnosti uvedené části §114b odst. 4 občanského soudního řádu je proto ve vztahu k posuzované věci bez významu.
27. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné. Její návrh na zrušení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 ve slovech "§114b odst. 5" občanského soudního řádu odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Návrh na zrušení §114b odst. 4 ve slovech "to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky" a zbylé části §153a odst. 3 občanského soudního řádu odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu