ECLI:CZ:US:2017:4.US.2316.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2316/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. E. M., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dědinova 2011/19, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2017, č. j. 11 To 28/2017-1594, a Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 57 T 4/2010-1583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měl být zkrácen v právech zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 a 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i v čl. 1, 4 a 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, následnou stížnost Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rovněž zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2010, sp. zn. 57 T 4/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 11 To 74/2010, byl shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Výkon trestu vyhoštění byl nařízen dne 13. prosince 2010. Usnesením ze dne 14. října 2011 Městský soud v Praze zamítl žádost stěžovatele o upuštění od trestu vyhoštění. Usnesením Okresního soudu v Mostě sp. zn. 31 PP 141/2013 byl dne 12. července 2013 stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba tří let; usnesením ze dne 23. září 2016, č. j. 31 PP 141/2013-41, Okresní soud v Mostě rozhodl o osvědčení stěžovatele ve zkušební době.
Stěžovatel žije ve společné domácnosti s manželkou a dcerou na území Polska, v důsledku rozhodnutí o vyhoštění a s tím souvisejícím zařazením na seznam nežádoucích osob v rámci Schengenského prostoru mu však nemůže být uděleno povolení k pobytu na území Polska. Stěžovatel považuje postup soudů za nesprávný, zasahující do práv jeho i jeho rodiny, omezující právo na výchovu dětí a jeho odloučení od rodiny. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z usnesení městského i vrchního soudu se podává, že stěžovatel se na soud obrátil se žádostí o zrušení trestu vyhoštění opakovaně; mimo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2011 rozhodl uvedený soud o totožné žádosti usnesením ze dne 24. září 2015, sp. zn. 57 T 4/2010, kdy již byl stěžovatel ženat s občankou Polska. Ve stížnosti doplnil doklady o těhotenství manželky, přesto Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. 11 To 88/2015-1565, stížnost zamítl. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 19. května 2016, sp. zn. I. ÚS 372/16, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Následně podal stěžovatel novou žádost, o níž bylo rozhodnuto usneseními napadenými touto ústavní stížností.
Shodným požadavkem se tak zabýval Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze opakovaně, opakovaně je předložen požadavek na přezkum rozhodnutí obecných soudů i Ústavnímu soudu, aniž by, s výjimkou narození dcery stěžovatele, nastala jiná pro věc podstatná okolnost. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13 Ústavní soud konstatoval, že trest vyhoštění je projevem suverenity státu, který jím hodlá zamezit vstupu na své území cizímu státnímu příslušníkovi, který se zde dříve dopustil trestné činnosti. Při rozhodování o udělení trestu vyhoštění soud zvažuje konkrétní okolnosti a přiměřenost trestu s ohledem na trestnou činnost, možnost nápravy a poměry pachatele, i na rizika spojená s pobytem na území státu. Rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění podléhá zákonné kontrole, a je tedy přezkoumatelné v rámci řádných i mimořádných opravných prostředků. Jak přitom konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 372/16 (bod 9.), stěžovatel nevyužil možnosti napadnout uložení samotného trestu vyhoštění, a jde tedy o trest uložený po právu.
Pokud stěžovatel opakovaně argumentuje, že platností trestu je ohroženo zachování jeho rodiny v Polsku, lze i zde odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 372/16 (body 11. a 12.), v němž Ústavní soud konstatoval, že při aplikaci práva Evropské unie Polskem není vyžadován bezvýjimečný respekt k českému označení stěžovatele jako nežádoucího cizince a je věcí Polska, jak rozhodne o pobytu stěžovatele na svém území [viz v čl. 5 odst. 4 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)].
Řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění upravuje ustanovení §350h odst. 4 trestního řádu, které poskytuje soudům možnost žádosti vyhovět jen tehdy, pokud nastaly od okamžiku vyhlášení rozsudku skutečnosti, pro které takový trest nelze uložit. Okolnosti, pro které nemůže soud trest vyhoštění uložit, upravoval §57 odst. 3 trestního zákona (obdobně nyní §80 odst. 3 trestního zákoníku). Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který zákon stanoví. Pokud se tedy stěžovatel obrátil na obecné soudy s požadavkem na upuštění od výkonu trestu vyhoštění, ačkoliv nenastaly okolnosti, pro které není uvedený trest možno vůbec uložit, byl by opačný postup porušením zásad právního státu.
S ohledem na to Ústavní soud odkazuje na své předchozí rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 372/16 a uzavírá, že Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze se opakovaně a s přihlédnutím ke svým zákonem stanoveným možnostem dostatečně zabývaly žádostí stěžovatele, aniž by naříkaným způsobem zasáhly do jeho základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu