ECLI:CZ:US:2010:4.US.2319.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2319/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010 čj. 62 Co 222/2010-106 spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze nepřipustil, aby stěžovatele v řízení zastupoval obecný zmocněnec Mgr. M. Š.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel, který se žalobou proti ČR - Ministerstvu vnitra domáhal náhrady škody, byl v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 vedeném pod sp. zn. 18 C 303/2008 a v odvolacím řízení zastoupen zmocněncem Mgr. M. Š. Městský soud v Praze toto zastoupení ústavní stížností napadeným usnesením nepřipustil s odůvodněním, že je mu z úřední činnosti známo, že jmenovaný vystupuje jako obecný zmocněnec v řadě sporů; jen příkladmo soud uvedl 28 jiných soudních řízení. Podle městského soudu zastupování Mgr. Š. zjevně překračuje meze ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř., protože jmenovaný vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně.
V ústavní stížnosti stěžovatel blíže popsal důvody, které ho vedly k tomu, aby se v řízení o náhradu škody a o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 5 nechal zastoupit Mgr. M. Š. a poukázal na to, že obvodní soud zastoupení bez námitek akceptoval. Rozhodnutí Městského soudu v Praze o nepřipuštění zastupování jmenovaným vnímá stěžovatel jako zásah do práva na respektování svého soukromého života a práva na soudní ochranu, neboť udělil plnou moc zdarma osobě, se kterou je v přátelském poměru, má k ní důvěru a tato osoba je odborně na výši a o věci podrobně informována. Stěžovatel upozornil, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil, že odpovědnost za provedenou volbu zástupce je věcí účastníka, a přestože si svého zástupce zvolil, obecný soud jeho volbu neakceptoval.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., které se dle jeho názoru svojí formulací míjí s cílem sledujícím oprávněnou společenskou potřebu, jíž je zabránit nekompetentnímu vystupování zástupců a čelit právnímu pokoutnictví (vinklářství), tj. situacím, kdy právní služby poskytují za úplatu a ve větším rozsahu osoby, které nejsou advokáty. Stěžovatel považuje za paradoxní, aby ze zastupování mohla být vyloučena osoba jenom proto, že tuto činnost vykonává opětovně, bez ohledu na to, že tak činí zdarma. Opětovné zastupování, děje-li se bezúplatně, stěžovatel považuje za jednání dovolené s důrazem na to, že jde o smluvní vztah mezi dvěma subjekty, do kterého stát není oprávněn vstupovat a autoritativně určovat, koho zvolený zástupce zastupovat smí a nesmí zastupovat. Z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života stěžovatel tvrdil, že napadené ustanovení neobstojí v testu přiměřenosti, neboť nevylučuje ze zastupování pouze právní pokoutníky, nýbrž plošně i osoby další, které tak za úplatu nečiní. Na podporu svých tvrzení stěžovatel obsáhle citoval z nálezové judikatury Ústavního soudu a upozornil, že před Ústavním soudem je vedeno řízení o situaci velmi podobné (sp. zn. Pl.ÚS 22/09), s jehož částí argumentace se stěžovatel ztotožňuje potud, že ani v jeho případě není dán žádný naléhavý společenský důvod, aby stěžovatele nemohl zastupovat zvolený zástupce, obecný zmocněnec, k němuž má přátelský vztah, činí tak zdarma a je nejlépe obeznámen s jeho rodinnými, finančními a majetkovými poměry, jakož i projednávanou věcí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva nebo svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 96/06, IV.ÚS 621/08 a další).
To je v projednávané věci významné potud, že obdobnou námitkou porušení základních práv ve vztahu k ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikací v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. např. usnesení sp. zn. I.ÚS 698/04, III.ÚS 96/06, I.ÚS 2426/08, I.ÚS 2428/08) a dospěl k závěru, že "pokud účastník řízení projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, nepožívá tento vztah ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Ústavněprávní rovina nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci."
V posledně citovaném usnesení sp. zn. I.ÚS 2428/09 ze dne 10. 2. 2009 se Ústavní soud rovněž podrobně vyjádřil ke smyslu a účelu ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., které podrobil testu proporcionality z hlediska jeho kolize s právem na respektování soukromého života, a poté návrh na jeho zrušení odmítl jako zjevně neopodstatněný. Od rozhodovacích důvodů, která v tomto usnesení uvedl, neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto na ně postačí - s přihlédnutím k totožnosti obou účastníků řízení - v podrobnostech odkázat.
Za tohoto stavu tak obstojí i napadené usnesení Městského soudu v Praze, který v projednávané věci vyšel ze zjištění, že Mgr. Š., ač není advokátem, jako zmocněnec vystupuje v celé řadě sporů vedených u soudů prvého stupně v působnosti Městského soudu v Praze, jakož i u tohoto odvolacího soudu. Toto zjištění vedlo městský soud k závěru, že zastupování jmenovaného zjevně překračuje meze příslušného zákonného ustanovení, a proto zastupování stěžovatele jmenovaným nepřipustil. Tomuto právnímu závěru obecného soudu nemá Ústavní soud co vytknout, neboť, jak již vyložil ve shora citovaném usnesení I.ÚS 2428/09, kterým současně s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost i ústavní stížnost, protiústavnost napadeného rozhodnutí by založena jen při zjištění výkladové svévole (a aplikace) podústavní normy, což se však v projednávané věci nestalo. Na tomto závěru nemohlo ničeho změnit ani tvrzení stěžovatele, že ho obecný zmocněnec zastupuje zdarma, neboť - opět s odkazem na citované usnesení - pro objektivní stav "opětovnosti" zastupování zvoleného zmocněnce není relevantní subjektivní vztah účastníka k němu. V tomto směru Ústavní soud plně navazuje na svoji vlastní předchozí judikaturu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrh na zrušení ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. odmítl podle ustanovení §42 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu