ECLI:CZ:US:1996:4.US.233.95
sp. zn. IV. ÚS 233/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti B. K., zast. advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a KB v Praze, zast. advokátem JUDr. V. S., takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze
dne 26.7.1995, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 21.9.1995 včas podanou ústavní
stížnost B. K., směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995. Krajský
soud tímto rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku
- Místku, sp. zn. 13 C 121/94, ze dne 7. 3. 1995, kterým okresní
soud zamítl návrh stěžovatelky na určení, že ke vzniku zástavního
práva k nemovitosti stěžovatelky na základě zástavní smlouvy ze
dne 8.8.1991 pro úvěr, poskytnutý KB, a.s., firmě R.K.B. PkO, se
sídlem v P., zapsaného k návrhu KB v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu ve Frýdku - Místku na LV č. 1142 pro k.ú.
Kunčice pod Ondřejníkem, platným způsobem nedošlo. Zamítl jím
rovněž návrh stěžovatelky, aby KB byla uložena povinnost provést
na její náklady do 3 dnů od právní moci rozsudku výmaz tohoto
zástavního práva. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování
dovodil, že k zápisu zástavního práva ve vztahu k nemovitosti ve
vlastnictví stěžovatelky došlo právem, když stěžovatelka s tímto
zajištěním závazku vyslovila souhlas v listině ze dne 5.8.1991
(text uvedené listiny je následující: "Věc: Ručení k poskytnutí
úvěru u KB prostřednictvím nemovitosti. Já, níže podepsaná, B. K.,
bytem..... souhlasím, aby můj majetek - rekreační objekt - chata
č.p. ....byl vzat do ručení pro poskytnutí úvěru u KB, firmy
R.K.B. se sídlem v P. ..., kde je můj syn I. K. smluvním
společníkem firmy a zároveň uděluji panu K. I. plnou moc
k vyřízení této záležitosti za mě. Podpis ověřený dne 5.8.1991").
V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně pak v podstatě uvedl,
že uvedený projev vůle stěžovatelky nelze vykládat jako ručení
(tj. podle §52 až 56 tehdy platného znění o.z.), neboť nebyly
splněny předpoklady jeho vzniku (např. prohlášení adresované
věřiteli). Soud proto vyložil její projev vůle obsahově jako
souhlas se zastavením její nemovitosti v souvislosti s poskytnutím
úvěru firmě R.K.B.,PkO. Zároveň na straně zástavního věřitele
dovodil dobrou víru při uzavírání zástavní smlouvy.
Toto rozhodnutí soudu I. stupně napadla stěžovatelka
odvoláním, v němž dává najevo nesouhlas s právními závěry soudu I.
stupně. Ona sama své písemné prohlášení ze dne 5.8.1991
interpretuje toliko jako příslib ručitelství. Poukazuje na to, že
soud I. stupně, který její projev vůle vyložil jako souhlas se
zastavením nemovitosti, tento svůj názor neodůvodnil, zejména
z rozhodnutí není patrno, na základě kterých ustanovení, v té době
platných, by mělo ke vzniku zástavní smlouvy dojít. V této
souvislosti poukazuje na to, že novela občanského zákoníku, která
umožnila vznik zástavního práva na základě smlouvy (§151b odst.
l), nabyla účinnosti teprve l.1.1992. Kromě toho pak v odvolání
mimo jiné také namítá, že její prohlášení bylo nedostatečně
určité, nemělo náležitosti nyní platného ustanovení §151b odst.
4 o.z.
Krajský soud v Ostravě, který se věcí k odvolání stěžovatelky
zabýval, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak
je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel při interpretaci
prohlášení stěžovatelky ze dne 5.8.1991 z rozboru dvou právních
institutů, které, podle jeho názoru, v dané věci přicházely
v úvahu, a to z institutu zástavního práva, jehož tehdejší úprava
byla obsažena v ustanovení §129c - 129i hospodářského zákoníku,
a z institutu ručení, které oba slouží k zajištění závazku,
přičemž odlišnost ručení od zástavního práva lze shledat ve
způsobu uspokojení věřitele, když u zástavního práva může být
věřitel uspokojen toliko ze zástavy, u ručení pak z celého
majetku. V tomto základním kontextu je pak, podle krajského soudu,
nutno interpretovat prohlášení stěžovatelky,z něhož,podle jeho
názoru, zcela jednoznačně vyplynul po obsahové stránce souhlas
stěžovatelky se zabezpečením splnění závazku dlužníka vůči
věřiteli její vlastní nemovitostí. Obsah jejího souhlasu k ručení
je tedy nutno vykládat jako souhlas se vznikem zástavního práva.
V odůvodnění uvedeného rozhodnutí mimo jiné dále krajský soud
zdůrazňuje, že nemůže obstát ani ta část odvolání stěžovatelky,
v níž se hovoří o obsahu zástavní smlouvy, když uvedená
argumentace pomíjí zásadní rozdíl mezi smlouvou o zřízení
zástavního práva na straně jedné, jakožto dvoustranným právním
úkonem, a souhlasem vlastníka věci se zřízením takového zástavního
práva, jakožto jednostranným právním úkonem na straně druhé.
Vlastník nemovitosti totiž není účastníkem smlouvy o zřízení
zástavního práva, těmi jsou jen věřitel a zástavce, přičemž při
zástavě cizí věci je relevantní jen souhlas vlastníka věci se
zástavou, což je právní úkon jednostranný, předvídaný v tehdejší
právní úpravě v ustanovení §129e hospodářského zákoníku. Zmíněné
ustanovení pak tomuto právnímu úkonu nepředepisuje žádné zvláštní
náležitosti a lze tudíž vycházet z toho, že kromě obecných
náležitostí právního úkonu (§37 o.z.) musí tento právní úkon
obsahovat výslovný souhlas se zřízením zástavy na konkrétní
nemovitost, což v daném případě bylo dáno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému
rozhodnutí krajského soudu, shrnuje své výhrady k rozsudkům obou
soudů s poukazem na jejich nezákonnost, a to v důsledku
nesprávného hodnocení důkazů a nesprávného právního posouzení
věci, v důsledku kterého došlo k porušení jejího ústavně
zaručeného vlastnického práva (čl. ll Listiny základních práv
a svobod).
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
v podstatě připomíná nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek l, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že nespadá do
pravomoci ÚS hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy,
a to i kdyby se s nimi neztotožnil. Obecným soudům není
stěžovatelkou vytýkán vadný procesní postup a namítanou
hmotněprávní problematiku proto zřejmě nepřísluší, podle názoru
krajského soudu, Ústavnímu soudu posuzovat. Navrhl proto zamítnutí
ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník se k obsahu ústavní stížnosti písemně
nevyjádřil. U ústního jednání navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již ve svých dřívějších nálezech vyjádřil, že mu
nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc,
to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo
porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. V daném případě však
stěžovatelka namítá porušení svého vlastnického práva zaručovaného
čl. ll Listiny základních práv a svobod, a proto se Ústavní soud
musel z tohoto pohledu věcí zabývat. Poté, co se seznámil
s obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 13
C 121/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Obecné soudy, které se při svém rozhodování v předmětné věci
zaměřily především na posouzení projevu vůle stěžovatelky,
obsaženého v listině s ověřeným podpisem ze dne 5.8.1991, dospěly
k závěru, že zástavní právo k nemovitosti stěžovatelky platně
vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 8.8.1991, za souhlasu
stěžovatelky daného uvedenou listinou. Zástavní smlouva, jak je
patrno z jejího obsahu, byla uzavřena mezi KB, pobočkou v F.M.,
a R.K.B., PkO, dne 8.8.1991, a to s odvoláním na ustanovení §129c - 129i hospodářského zákoníku, v té době platného. Z obsahu
spisu však neplyne, že by žádost o zápis zástavního práva
v evidenci nemovitostí podala ve smyslu ustanovení §129f odst.
3 hospodářského zákoníku, v té době platného, sama stěžovatelka
- vlastnice zastavované nemovitosti. Právě tato skutečnost vede
Ústavní soud k závěru, že k platnému vzniku zástavního práva
(podle tehdejší jeho úpravy, obsažené v hospodářském zákoníku
- před nabytím účinnosti obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb.
a novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.)
k nemovitosti stěžovatelky nemohlo dojít. Ústavní soud je totiž
toho názoru, že vlastník věci nemovité - jehož věc byla
zastavována zástavcem jako cizí věc -, který na rozdíl od zástavce
nebyl účastníkem zástavní smlouvy uzavírané podle ustanovení §129c a násl. hospodářského zákoníku, byl právě uvedeným
ustanovením §129f odst. 3 hospodářského zákoníku chráněn obdobně,
jak to činil zákon ve vztahu k vlastníku věci movité v ustanovení
§129e hospodářského zákoníku. V této souvislosti je třeba také
poukázat na to, že obecné soudy při posuzování věci nesprávně
vycházely z ustanovení §129e hospodářského zákoníku. Toto
ustanovení je totiž možno aplikovat pouze v případech, byla-li
zastavena cizí věc movitá. Tento závěr je třeba dovodit z dikce
uvedeného ustanovení (v návaznosti na předcházející ustanovení §129d odst. 3 hospodářského zákoníku), které vznik zástavního práva
v případech zastavení cizí věci vázalo, kromě dobré víry
zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, přitom
odevzdání věci pojmově, ve smyslu uvedené úpravy, přicházelo
v úvahu pouze u věcí movitých.
Za stavu, kdy obecné soudy na daný případ aplikovaly nesprávně
ustanovení §129e hospodářského zákoníku a pominuly zajišťovací
funkci ustanovení §129f odst. 3 hospodářského zákoníku, jehož
prostřednictvím se v podstatě osvědčoval kvalifikovaný souhlas
vlastníka nemovitosti se zastavením věci, v případech, jaký byl
i tento, kdy vlastník zastavované věci nemovité sám účastníkem
hospodářskoprávního vztahu nebyl, je pak třeba učinit závěr, že
stížností napadené rozhodnutí porušilo čl. 90 Ústavy ČR, podle
něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům, kteréžto ústavní zásadě je
třeba rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje
každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho
tvrzeného práva. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené
rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2, písm. a) a odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb]. Pro úplnost je třeba dodat ke
stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. ll odst. l Listiny základních
práv a svobod, že v dané věci bylo napadeným rozhodnutím
vlastnické právo stěžovatelky pouze ohroženo, nikoliv však
porušeno, když k přímému zásahu do jejího vlastnického práva by
mohlo dojít teprve při realizaci zástavního práva.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. února 1996