ECLI:CZ:US:1998:4.US.234.98
sp. zn. IV. ÚS 234/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) N. V., 2) K. S., obou zastoupených advokátem AK, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, čj. 13 Co 592/97-55, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Bytového podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, 2) Městské části Praha 1, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, čj. 13
Co 592/97-55, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Městského soudu v Praze, potvrzujícímu usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1997, čj. 15
C 178/95-40, o zastavení řízení, stěžovatelky tvrdí, že napadené
rozhodnutí vůbec nebéře v úvahu již konstantní judikaturu
Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti obecných soudů
stran označení žalovaného v restitučních záležitostech, stejně
jako ani to, že stěžovatelky učinily v tomto směru vše, co bylo
v jejich možnostech, neboť podáním ze dne 26. 5. 1997 upřesnily
v souladu s běžnou soudní praxí návrh tak, že povinnost vydat
restituované nemovitosti má být uložena obci Hlavní město Praha
nebo Bytovému podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, nebo městské
části Praha 1, a to podle výsledků dokazování v průběhu soudního
řízení. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že pravomocným usnesením
Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně
zaručených práv, a to, mimo jiné, do práva zakotveného v článku
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
a domáhají se proto jeho zrušení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 1998
uvedl, že k odstranění nedostatků byly stěžovatelky vyzvány
způsobem stanoveným v §43 odst. 1 o. s. ř. s poučením
o následcích podle §43 odst. 2 o. s. ř., této výzvě však nejen
nevyhověly, ale v podstatě ji odmítly, takže vzhledem
k neurčitosti jejich žalobního návrhu nezbylo, než pro nemožnost
projednání a rozhodnutí o věci řízení zastavit. Poučovací
povinnost, týkající se procesních práv stěžovatelek byla soudem
podle §5 o. s. ř. splněna, nelze však na soudu požadovat, aby
stěžovatelky poučoval o jejich právech vyplývajících z hmotného
práva. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze považuje ústavní
stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí. Vedlejší
účastník obec Hlavní město Praha se postavení vedlejšího
účastníka výslovně vzdal.
Vedlejší účastníci Bytový podnik Praha 1, s. p. v likvidaci,
a Městská část Praha 1 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti
nevyjádřili.
Z obsahu spisu 15 C 178/95 Obvodního soudu pro Prahu 1
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podáním došlým tomuto soudu
dne 30. 10. 1995 uplatnily restituční nárok podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, a to vůči žalovanému, označenému jako obec Hlavní město
Praha - městská část Praha 1, zastoupená Obecním úřadem Praha 1.
Dalším podáním ze dne 30. 10. 1995 stěžovatelky navrhly
přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, a to Bytového
podniku Prahy 1, st. p. v likvidaci, o kterémžto návrhu Obvodní
soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 7. 1996, čj. 15
C 178/95-16, rozhodl tak, že toto přistoupení připustil. Na
podkladě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 1997
upřesnily stěžovatelky označení žalovaných a navrhly v tomto
směru změnu žaloby tak, že žalovaným je obec Hlavní město Praha
(nebo Bytový podnik Prahy 1, s. p. v likvidaci, nebo Městská část
Praha 1). Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 6. 1997,
čj. 15 C 178/95-40, řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.
zastavil, neboť podle jeho názoru stěžovatelky nesplnily výzvu ze
dne 5. 5. 1997 ve směru přesného označení žalovaného subjektu.
K odvolání stěžovatelek rozhodl Městský soud v Praze napadeným
usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že se ztotožňuje
se závěry soudu prvého stupně, neboť ani výkladem nelze dospět
k závěru, kterého z žalovaných stěžovatelky považují za pasivně
legitimovaného.
Podle již konstantní judikatury Ústavního soudu (např. IV.
ÚS 41/95, II. ÚS 40/95, III. ÚS 74/94, I. ÚS 70/96) z hlediska
ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. má mít návrh na zahájení řízení
(žaloba) takové náležitosti, aby mohl být podkladem pro
projednání věci samé, nicméně nepřesné označení žalovaného lze
odstranit (§104 o. s. ř.) a soud je povinen o tom žalobce ve
smyslu ustanovení §5 o. s. ř. poučit. , a to tím spíše, jde-li
o restituční nárok, tedy nárok svou povahou mimořádný, a to do té
míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče
poučení účastníků i jejich právních zástupců. Také zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož aplikace se
stěžovatelky dovolávají, je zákonem restitučním, tedy zákonem,
kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit
následky spáchaných majetkových i jiných křivd v tzv. době
nesvobody, a proto stát a jeho orgány jsou povinny postupovat
v takovém řízení v souladu s účelem uvedeného zákona.
V projednávané věci navíc stěžovatelky finálně označily
žalovaného jako obec Hlavní město Praha, zatímco další žalované
uvedly v závorce pouze alternativně. Podle názoru Ústavního soudu
nebyl tedy v projednávané věci dán důvod k postupu podle
ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. a jestliže obecné soudy přesto
řízení zastavily, porušily tím ústavně zaručené právo
stěžovatelek na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1
Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti
podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu
v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. srpna 1998