ECLI:CZ:US:2014:4.US.2344.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2344/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Martina Krula, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014 č. j. 1 Co 405/2013-282, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním ze dne 8. 7. 2014 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě na vklad práva do katastru nemovitostí.
Ústavní soud podaný návrh posuzoval nejprve z hlediska naplnění procesních podmínek jeho přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným. Na základě takové analýzy Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedený princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), bylo tak jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek.
Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí vrchního soudu mj. obsahuje poučení, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tedy například i výhrady, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). I nadále přitom platí, že pokud by bylo řádně podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Za dané situace, kdy stěžovatel nereflektoval změny v právní úpravě po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. a návrh předložil Ústavnímu soudu, aniž bylo podáno dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, nebyly splněny podmínky umožňující jeho věcné projednání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a to aniž by považoval za účelné vyzývat navrhovatele k odstranění vad jeho podání, spočívajících i v absenci právního zastoupení, neboť ani odstranění vad podání by nemohlo vést ke změně rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí návrhu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj