ECLI:CZ:US:2014:4.US.2354.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2354/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 7/34, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 103/2014-194 ze dne 8. 4. 2014, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že ač je stěžovatelka navzdory poučení městského soudu přesvědčena, že proti napadenému rozhodnutí není dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků (z nichž žádný nepřevyšuje částku 50.000,- Kč), Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatelka dovolání v dané věci dne 14. 7. 2014 (tedy souběžně se samotnou ústavní stížností) podala. Stěžovatelka tedy brojí proti výše uvedenému soudnímu aktu ústavní stížností, aniž vyčerpala všechny relevantní procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje (současně podanou) ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli k vyčkávání výsledku dovolacího řízení, ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením řízení před Ústavním soudem), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta [srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014].
Odmítnut pak musel být i návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť nebyla splněna jedna z podmínek stanovených v ustanovení §83 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu.
Na závěr se sluší připomenout, že naprosto stejným způsobem Ústavní soud přistupoval již k předchozím obdobným ústavním stížnostem stěžovatelky, a ze stejných důvodů a s téměř identickým odůvodněním je pro nepřípustnost odmítl, přičemž tato skutečnost musí být stěžovatelce dobře známa (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 2200/14 ze dne 9. 7. 2014).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. července 2014
Tomáš Lichovník, v. r.
soudce zpravodaj