ECLI:CZ:US:2014:4.US.2365.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2365/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. S., právně zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Pellicova 25, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2014, č.j. 2 T 6/2009-401, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2014, č.j. 2 To 43/2014-445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele, a dalších osob, na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 24/77; Vrchní soud v Olomouci pak napadeným usnesením zamítnul jejich následné stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v roce 2009 podal návrh na obnovu řízení ve věci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 1978, č.j. 2 T 24/77-5609, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. července 1978, sp. zn. 2 To I 4/78, neboť k trestné činnosti, pro níž byl stěžovatel odsouzen, se přiznala jiná osoba. Usnesením ze dne 22. prosince 2011, č.j. 2 T 6/2009-135, byla obnova povolena, ke stížnosti státního zástupce však povolení obnovy řízení Vrchní soud v Olomouci zrušil, a poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. června 2013 návrh na obnovu zamítl.
Napadené usnesení Vrchní soud v Olomouci vydal v neveřejném zasedání a podle stěžovatele tím porušil právo na jeho přítomnost u jednání zakotvenou v čl. 38 odstavci 2 Listiny. Stížnostní soud přitom vůbec nereagoval na návrhy předložené stěžovatelem a s jeho námitkami se dostatečně nevypořádal. Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci považuje stěžovatel za účelové, nekonkrétní, v rozporu s provedenými důkazy, alibistické, tendenční a v rozporu s principy spravedlivého procesu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 T 6/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel podal návrh na obnovu řízení dne 5. května 2009, a věc byla vedena pod sp. zn. 2 T 4/2009. Usnesením ze dne 30. června 2009, č.j. 2 T 6/2009-4 byla věc spojena ke společnému projednání s dalšími návrhy na obnovu řízení v téže trestní věci, které podali další spoluodsouzení. O návrhu bylo rozhodnuto nejprve usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2011, č.j. 2 T 6/2009-135, jímž byla obnova povolena. Ke stížnosti Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. prosince 2012, č.j. 2 To 77/2012-240, pro procesní vady řízení rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Krajský soud v Brně nově rozhodl usnesením ze dne 17. června 2013, č.j. 2 T 6/2009-292, jímž návrhy na povolení obnovy zamítl, avšak Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. října 2013, č.j. 2 To 82/2013-321, opět, pro závažné procesní vady, zrušil rozhodnutí krajského soudu. Poté rozhodly soudy usneseními, která stěžovatel v ústavní stížnosti napadl.
Ústavněprávní argumentaci stěžovatel založil výhradně na tom, že Vrchní soud v Olomouci projednal jeho stížnost (i dalších osob) v neveřejném zasedání a on tak byl zbaven možnosti vyjádřit se k věci. Ústavní soud však takovouto argumentaci nemůže akceptovat. Stěžovatel předložil návrh na obnovu řízení, jímž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel byl v průběhu řízení opakovaně osobně přítomen jednání krajského soudu, podával opravné prostředky a měl tak možnost vyjádřit se ke všem okolnostem případu. Ze spisu je tak patrné, že naposledy proběhla veřejná zasedání u Krajského soudu v Brně, jichž se stěžovatel opět zúčastnil, ve dnech 10. ledna 2014 (č.l. 350-354) a 7. března 2014 (č.l. 394-398), kdy bylo vydáno napadené zamítavé usnesení Krajského soudu v Brně. Proti němu následovaly stížnosti, přičemž i stěžovatel opakovaně předložil svoji argumentaci, v čem má spočívat pochybení soudu prvého stupně. Stěžovatel se tedy aktivně a opakovaně účastnil řízení před soudem ve své věci.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které právo na účast na řízení, nelze bez dalšího vztáhnout na každé jednání soudu, zejména, nejsou-li v neveřejném zasedání prováděny žádné důkazy a soud pouze prověřuje správnost postupu, respektive posuzuje důvodnost stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje především na nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. února 2010, podle kterého: "Zatímco na přítomnosti obviněného při hlavním líčení před nalézacím soudem je dle ESLP z hlediska spravedlivého procesu třeba trvat, až na odůvodněné výjimky, vždy (...), v odvolacím řízení přítomnost obviněného v řízení před soudem závisí na povaze konkrétního řízení, závažnosti posuzovaných otázek z hlediska obviněného a míře přezkumu napadeného rozhodnutí ze strany odvolacího soudu (...). Nicméně ESLP konstatoval, že v případech, kdy je opětovně přezkoumávána otázka viny obviněného nebo otázka zpřísnění uloženého trestu, tj. otázky, které mají pro obviněného zcela zásadní význam, je z hlediska spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy nezbytné, aby se obviněný osobně účastnil řízení před odvolacím soudem, a byla mu tak dána příležitost osobně se hájit ("to defend himself in person") (i společně se svým právním zástupcem) a vyjadřovat se k předneseným návrhům a důkazům...". V projednávaném případě se však o popsanou skutečnost nejednalo, a proto projednání stížnosti v neveřejném zasedání není možno bez dalšího považovat za zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu