ECLI:CZ:US:1996:4.US.240.95
sp. zn. IV. ÚS 240/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E.F., zast. advokátem JUDr. J.H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. l6 Co 261/95, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. M. jako vedlejšího účastníka, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. 16 Co
261/95, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Dne 3. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad
návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatele řádnou plnou mocí
a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle §72 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1995, sp. zn.
16 Co 261/95, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání
stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne l9. 1.
1995, č.j. 9 C 85/94-15, jímž byla stanovena povinnost žalované
V.M. zaplatit žalobci E.F. částku Kč 4.200,- s 3 % úrokem
z prodlení jdoucím od l. 3. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů
od právní moci rozsudku, a co do částky Kč 68.240,50 byla žaloba
zamítnuta. Odvolací soud shledal opožděnost podaného odvolání
v tom, že dle razítka podatelny soudu I. stupně bylo odvolání,
k jehož podání v daném případě končila patnáctidenní lhůta dne 8.
3. 1995, podáno osobně u soudu až dne 9. 3. 1995.
Stěžovatel namítá, že tento závěr neodpovídá skutečnosti,
neboť odvolání bylo podáno včas. K tomu uvádí, že u Okresního
soudu v Kladně zahájil současně dvě řízení, vedená pod sp. zn.
9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94, proti různým žalovaným, avšak na
stejném skutkovém základě, současně podanými žalobami došlými
soudu dne l8. 4. 1994. U obou věcí byl vyhlášen rozsudek tentýž
den - l9. 1. 1995, současně byly také oba rozsudky doručeny
právnímu zástupci, a to dne 20. 2. 1995. Rovněž současně bylo
proti oběma rozsudkům podáno odvolání prostřednictvím pošty
v Praze 6 dne 7. 3. 1995. Administrativním nedopatřením se stalo,
že obě odvolání byla odeslána v jedné obálce, což je patrné
z odesílací knihy právního zástupce a z obálky, na které jsou
vyznačeny obě věci pod č. 4521 a č. 4522. Po doručení zásilky dne
9. 3. 1995 byla zřejmě obálka s příslušným odvoláním založena do
spisu, sp. zn. 9 C 86/94, a odvolání ve věci, vedené pod sp. zn.
9 C 85/94 z téže zásilky bylo založeno bez jakékoli poznámky.
O tom svědčí, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti,
poznámka na rubové straně odvolání se zněním "na razítku
z podatelny není nic!". Z toho stěžovatel dovozuje, že poznámka
"osobně" byla doplněna dodatečně, avšak neodpovídá skutečnosti,
a proto odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle
§218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle názoru
stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně
zaručené právo uvedené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Byla mu tak odňata možnost
projednat jeho věc před odvolacím soudem a neměl ani možnost, aby
odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, který považuje
za vadný. Při jednání dne 25. 4. 1996 pak právní zástupce
stěžovatele podání doplnil v tom smyslu, že ve věci nepodal
dovolání podle §237 písm. f) o.s.ř., neboť v obdobné věci mu
Vrchní soud dovolání odmítl a obdobně postupoval i v jiných
případech. Jako důkaz předložil kopii usnesení Vrchního soudu
v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl,
aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 24 Co
Krajského soudu v Praze, ( předsedkyně senátu l6 Co již u tohoto
soudu není), odkázal na obsah spisu, vedeného pod sp. zn. 9
C 85/94. Zdůraznil, že rozsudek ze dne l9. l. 1995 byl doručen
zástupci žalobce dne 20. 2. 1995 (tedy o jeden den dříve, než je
uvedeno v usnesení odvolacího soudu), takže poslední den odvolací
lhůty byl den 7. 3. 1995 (rovněž o jeden den dříve, než je uvedeno
ve zmíněném usnesení). Podle záznamu na podacím razítku Okresního
soudu v Kladně bylo odvolání žalobce podáno osobně dne 9. 3.
1995, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Dále uvádí, že žalobce ani
jeho zástupce uvedená zjištění nezpochybňovali a odvolací soud
neměl důvod pochybovat o jejich správnosti.
Vedlejší účastnice V.M. se k věci nevyjádřila.
Ústavní soud si k posouzení věci dále vyžádal spisy Okresního
soudu v Kladně, vedené pod sp. zn. 9 C 85/94 a sp. zn. 9 C 86/94.
Ze spisu sp. zn. 9 C 85/94, zjistil, že rozsudek Okresního soudu
ze dne l9. l. 1995 byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne
20. 2. 1995 a od tohoto dne běžela patnáctidenní lhůta pro podání
odvolání, která skončila dne 7. 3. 1995. Odvolání ze dne 7. 3.
1995, které je opatřeno podacím razítkem příslušného soudu
s uvedením data 9. 3. 1995 a údajem "osobně", je založeno na č. l.
20, na jehož zadní straně je poznámka "na razítku z podatelny není
nic". Na dalším listu č. 24 na jeho zadní straně je uvedena další
poznámka: "Prosím doplnit údaje na razítku podatelny č.l. 20"
s datem pokynu 9. 5. 1995. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 27. 6. 1995 vyplývá, že rozsudek soudu I. stupně měl být
doručen právnímu zástupci dne 21. 2. 1995 a konec lhůty že připadl
na 8. 3. 1995, což neodpovídá skutečnostem vyplývajícím ze spisu,
jak ostatně poukázal předseda senátu odvolacího soudu ve svém
vyjádření.
Ze spisu vedeného pod sp. zn. 9 C 86/94, pak bylo zjištěno,
že odvolání ze dne 7. 3. 1995 (č.l. 20) je opatřeno podacím
razítkem s datem 9. 3. 1995 a poznámkou "obálka připojena". Obálka
má č.l. 21 a jsou z ní patrné následující údaje - pod adresou
Okresního soudu v Kladně je uvedeno: k č. j. 9 C 85/94 a 9
C 86/94, dále pak jsou uvedena čísla 4521, 4522, která
korespondují s čísly klientských spisů právního zástupce.
Z podacího razítka pošty vyplývá, že zásilka byla předána
k poštovní přepravě dne 7. 3. 1995 s údajem váhy O,027 kg ( tato
váha odpovídá váze 4 listů - obě odvolání byla vyhotovena dvojmo
- s obálkou).
Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejprve
zabýval tím, zda stěžovatel respektoval při podání ústavní
stížnosti ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tj. zda
vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně
jeho práva poskytuje. V daném případě se jedná o to, zda
stěžovatel měl proti napadenému rozhodnutí podat dovolání, které
zákon připouští proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, za
předpokladu, že trpí vadami taxativně uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř. V konkrétním případě přicházelo v úvahu zřejmě
dovolání podle písm. f) uvedeného ustanovení, které uvádí jako
vadu takový postup soudu, kterým je účastníku řízení odňata
možnost jednat před soudem. K tomu je třeba konstatovat, že praxe
obecných soudů při aplikaci tohoto ustanovení nebyla jednotná.
Jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl
odvolání účastníka řízení jako opožděné (§214 odst. 2 písm. a),
§218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), nebyl takový postup judikaturou
většinou považován za případ postupu soudu, jímž byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 písm. f) o.s.ř.),
a to dokonce ani tehdy, jestliže odvolání bylo zřejmě včasné.
Důvod přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dopadal, dle
judikatury, jen na postup spojený s procesní činností soudu,
nikoli však na samotné soudní rozhodnutí. Například podle
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 144/93, lze za
takový postup považovat to, že účastníku byla postupem soudu
znemožněna účast u jednání, případně znemožněno činit přednesy
a důkazní návrhy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Dále
citované rozhodnutí uvádí, že řešení podobných situací nelze
hledat v interpretaci o.s.ř., ale pouze v novelizaci, která by
výslovně umožnila podat v těchto případech dovolání, podobně, jak
tomu bylo např. u institutu tzv. dovolacího rekurzu podle §519
zákona č. 113/1895 ř. z.
Jak vyplývá ze zákona č. 238/1995 Sb., bylo s účinností od
1. 1. 1996 do o.s.ř. doplněno ustanovení §238a, podle jehož odst.
1 písm. e) je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je Ústavní soud
názoru, že by bylo nespravedlivé odmítnout ústavní stížnost
stěžovatele jen pro nevyužití institutu dovolání, když je
pravděpodobné, že v případě dovolání z důvodu uvedeného v §237
písm. f) o.s.ř. by bylo dovolání odmítnuto, a to s ohledem na v té
době panující soudní praxi. Na stěžovateli nelze patrně požadovat,
aby užil mimořádný opravný prostředek - dovolání, které by bylo
zřejmě neefektivní a neúčinné.
Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti, dospěl
Ústavní soud po prověření spisů Okresního soudu v Kladně, sp. zn.
9 C 85/94 a 86/94, a po provedení důkazů při řízení před Ústavním
soudem k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se omylem
vyznačeného pozdního data odvolání okresním soudem, je věrohodná.
To, že tyto námitky týkající se podání odvolání a důkazy o tom,
zda odvolání bylo včasné, projednává Ústavní soud, jde do značné
míry na vrub toho, že právní úprava platná do 31. 12. 1995 možnost
projednání takových námitek v dovolacím řízení neumožňovala, resp.
upravovala sporně. Nedostatků této úpravy si byl zřejmě vědom
i zákonodárce, když s účinností od 1. 1. 1996 dovolání v těchto
případech výslovně připustil.
S ohledem na uvedené skutečnosti zastává Ústavní soud
stanovisko, že i pro tento případ platí názor zaujatý již Ústavním
soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 160/94 (usn.č. 13 Sbírky nálezů
a usnesení ÚS ČR, svazek 3), podle kterého v případě, kdy soud II.
stupně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se
nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné
stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat
před soudem a porušil tím ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu, které je deklarováno zejména v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto ústavní
stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení rozhodnutí
považuje Ústavní soud v konkrétní věci za spravedlivý prostředek
k otevření možnosti k tomu, aby stěžovatel mohl znovu jednat před
soudem, předložit mu důkazy na podporu svých tvrzení a dosáhnout
projednání věci v řádném odvolacím, resp. i dovolacím řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je
rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny
orgány i osoby.
V Brně dne 25. dubna l996