ECLI:CZ:US:2018:4.US.2405.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2405/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace YOLT Services s. r. o. se sídlem v Praze 2, Sokolovská 1605/66, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 3972/2017-330, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2017, č. j. 4 Co 1/2017-284, a Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, č. j. 23 C 176/2013-230, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a OSA - ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel je podnikatelem, který poskytoval uživatelům v České republice službu digitální satelitní (družicové) televize. V rámci poskytování služby zpřístupňoval obsah, který je chráněn autorským právem a právy souvisejícími s právem autorským, konečným uživatelům. Vedlejší účastník je kolektivním správcem, který na základě oprávnění od Ministerstva kultury vykonává povinnou či dobrovolnou kolektivní správu autorských práv k hudebním dílům. Vedlejší účastník se obrátil koncem roku 2011 na stěžovatele a požadoval po něm úhradu odměny za užití jím povinně spravovaných autorských děl, a to podle sazeb za kabelový přenos.
Stěžovatel se s vedlejším účastníkem neshodl o povinnosti stěžovatele platit odměny za užití autorských děl ve výši sazeb za kabelový přenos, což vedlo k soudnímu sporu. Dne 4. srpna 2015 vydal Krajský soud v Brně rozsudek, č. j. 23 C 176/2013-129, kterým rozhodl ve prospěch vedlejšího účastníka, proti čemuž se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. ledna 2016, č. j. 4 Co 39/2015-154, zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dne 11. října 2016 vydal Krajský soud v Brně v pořadí druhý (napadený) rozsudek, č. j. 23 C 176/2013-230, opětovně ve prospěch vedlejšího účastníka, proti kterému se stěžovatel znovu odvolal (soud mu uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 11 102 444,60 s příslušenstvím). Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 11. května 2017, č. j. 4 Co 1/2017-284 rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrdil ve výroku I. a změnil výrok II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi nižší částku na náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud se dovoláním meritorně zabýval a rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 30 Cdo 3972/2017-330, dovolání stěžovatele zamítl.
V předmětné kauze jde o to, že se stěžovatel neztotožňuje s výkladem pojmu "kabelový přenos", jak jej soudy učinily ve vztahu k jím poskytovaným službám, což má ve svém důsledku významný vliv na placení poplatků za autorská práva, které soudy stěžovateli doměřily ve svých rozsudcích. Přesněji jde o to, zda přenos autorských děl prostřednictvím družice je kabelovým přenosem (vysíláním televizí) podle §21 ve spojení s §22 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), od čehož se odvíjí aktivní legitimace vedlejšího účastníka k vymáhání poplatků za přenos, i to, zda je třeba na činnost stěžovatele aplikovat sazebník pro kabelový přenos.
Podle stěžovatele soudy vyložily pojem kabelový přenos excesivně, v rozporu se zákonem, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se dopustily při svém rozhodování "libovůle". Vrchní soud v Olomouci na str. 12 ve druhém odstavci napadeného rozsudku uvedl, že rozhodující právní otázkou pro rozhodnutí má být, zda ustanovení §22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod pojem "kabelový přenos" uvedený v tomto ustanovení lze zahrnout i přenos prostřednictvím družice. Dále pak uzavřel, že "přenos prostřednictvím družice je způsoben přenosem dle §22 odst. 2 AZ" a že je na činnost stěžovatele potřeba aplikovat sazebník pro kabelový přenos.
Konečným důsledkem porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 47 Listiny základních práv EU ze strany Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, je podle stěžovatele i zásah do jeho ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv EU. Ve včas podané ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel zrušit rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 3972/2017-330, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2017, č. j. 4 Co 1/2017-284, a Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, č. j. 23 C 176/2013-230.
Ústavní soud především považuje za nutné zdůraznit, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle (jak ostatně tvrdí stěžovatel) - nic takového Ústavní soud v projednávané věci nezjistil a neztotožňuje se s námitkami stěžovatele.
Stěžovatel pokračuje v ústavní stížnosti v argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy, které se ve všech možných instancích zabývaly věcí opakovaně, pečlivě a vyčerpávajícím způsobem a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. Nejvyšší soud dovolání připustil, věcně se jím zabýval, avšak dovolání poté zamítl, neboť považuje rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za správný a stěžovatelem (dovolatelem) namítané vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, ve vztahu k závěrům odvolacího soudu nezjistil.
Takzvané právo na spravedlivý proces, jehož porušení zejména stěžovatel namítá, neznamená právo na úspěch ve věci, ale "jen" právo na "fair proces" podle zákonných pravidel (v tomto případě daných občasným soudním řádem). Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by soudy vyložily hmotné právo excesivně - precizně vysvětleným důvodům rozhodnutí Ústavní soud rozumí. To, že stěžovatel není s výsledkem sporu spokojen, je sice pochopitelné, avšak v rovině rozhodování před Ústavním soudem nepodstatné. Podstatné je naopak to, že stěžovatel nakládal s díly chráněnými autorským zákonem (autorskými právy) a dosahoval ze své činnosti zisk založený na tvůrčí činnosti jiných osob. Jestliže by se Ústavní soud s argumentací stěžovatele ztotožnil, zasáhl by tím naopak do ústavních práv autorů stěžovatelem přenášených děl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu