ECLI:CZ:US:2010:4.US.2410.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2410/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. P., zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem, AK nám. Interbrigády 3/949, 160 00 Praha, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007 č. j. 35 Co 615/2006-178 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2005 č. j. 26 C 266/2003-102, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně žádá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť nemá finanční prostředky na uhrazení pravomocně přiznané pohledávky; protože žalobkyně podala návrh na výkon rozhodnutí, vzniknou jen obtížně napravitelné škody na dobrém jménu stěžovatelky a dokonce by mohlo dojít k prohlášení konkurzu na její majetek.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2005 č. j. 26 C 266/2003-102 byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobkyni v rozsudku určenou částku z titulu ručitelského závazku vyplývajícího ze stěžovatelčina prohlášení ručitele, jímž byl zajištěn závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a společností Realit LH Invest, s. r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2007 č. j. 35 Co 615/2006-178 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2009 č. j. 32 Cdo 3646/2007-192 stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť dospěl k závěru, že otázky vznesené stěžovatelkou postrádají zásadní právní význam.
Argumentace ústavní stížnosti se koncentruje na zpochybnění úsudku obecných soudů, dle něhož došlo ke vzniku stěžovatelčina ručitelského závazku. Stěžovatelka nalézacímu soudu především vytýká, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem ve věci pravosti jejího podpisu na prohlášení ručitele v situaci, kdy soudem ustanovený znalec konstatoval, že podpis stěžovatelky je pouze s největší pravděpodobností pravý, a z odborného vyjádření předloženého stěžovatelkou vyplývá, že není možné prokázat, zda stěžovatelčin podpis pravý je. Pokud soud neshledal důvody k provedení tohoto důkazu, měl ji vyzvat k označení důkazů pro svá tvrzení a poučit o následcích nesplnění této výzvy. Oproti názoru dovolacího soudu je stěžovatelka přesvědčena, že vznesla otázky zásadního právního významu, a to jednak ohledně platnosti prohlášení ručitele, jež nesplňuje zákonem stanovené požadavky na obsah, neboť v něm není specifikován konkrétní závazek, a jednak stran promlčení ručitelského závazku. Konečně stěžovatelka namítá, že ověřovací doložka vztahující se k jejímu podpisu na prohlášení ručitele postrádá podstatné náležitosti; žádný ze soudů neučinil dotaz na příslušný obecní úřad, zda skutečně k ověření podpisu stěžovatelky došlo na této listině před jeho pracovníkem.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; proto též nevyzýval stěžovatelku k odstranění formálních vad ústavní stížnosti a předložené plné moci, neboť byť by i byly tyto vady napraveny, nic by to na zjevné neopodstatněnosti podaného návrhu změnit nemohlo.
K námitce neprovedení stěžovatelkou navrženého důkazu revizním znaleckým posudkem Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
V projednávané věci se nalézací soud opřel o třetí výjimku z povinnosti provést navržený důkaz, neboť znalecký posudek byl toliko jedním z důkazů (a nikoli stěžejním), které jej vedly k závěru o pravosti stěžovatelčina podpisu na prohlášení ručitele. Jedním z takových důkazů byla i ověřovací doložka na tomto prohlášení; důvody pro závěr o její pravosti, které soud vysvětlil, jsou rozumné a obhajitelné i v situaci, kdy soud nemohl zjistit ověření podpisu na základě záznamu v ověřovací knize, neboť ta byla skartována. Namítá-li stěžovatelka, že ji soud nevyzval k předložení dalších důkazů ke zpochybnění pravosti jejího podpisu, je nutno poznamenat, že předmětem ústavní ochrany jsou práva v konkrétní situaci reálně využitelná, a nikoli práva toliko teoretická. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jaké a zda vůbec nějaké další důkazní prostředky měla k dispozici, a tudíž je její námitka nemající žádný reálný dopad do jejího procesního postavení toliko formální.
Ústavní stížnost je prodchnuta snahou o docílení jiného hodnocení provedených důkazů; k tomu Ústavní soud upozorňuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2139/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal, jelikož myšlenkové postupy nalézacího soudu při hodnocení důkazů a utváření závěru o rozhodných skutkových okolnostech považuje za racionálně zdůvodněné.
Co do námitky, že stěžovatelkou v dovolání vznesené právní otázky vykazují znaky zásadního právního významu, je třeba upozornit, že takové posouzení dovolacím soudem je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 345). Právní názor Nejvyššího soudu, dle kterého vznesené právní otázky nemají potřebný judikatorní přesah, ani nejsou v rozporu s hmotným právem, pak nelze považovat za extrémní a naplňující podmínky porušení práva na přístup k soudu.
Z výše vyloženého je patrno, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu