ECLI:CZ:US:2019:4.US.2421.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2421/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2019 č. j. 24 Cdo 3792/2018-176 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 26. dubna 2018 č. j. 72 Co 25/2018-135, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a městysu Kamenice se sídlem v Kamenici 481, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení vlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území Kamenice u Jihlavy (dále jen "nemovitosti") v reakci na vyhovující nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 36/15 ze dne 13. 6. 2016 (N 109/81 SbNU 719), jímž byla v trestní věci stěžovatele zrušena rozhodnutí, kterými byly (nejprve zajištěné) nemovitosti zabrány jako náhradní hodnota podle §102 trestního zákoníku. V mezidobí stát nemovitosti bezúplatně převedl na vedlejšího účastníka.
2. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 30. srpna 2017 č. j. 20 C 365/2016-57 žalobě stěžovatele vyhověl - určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitých věcí a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit mu náklady řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek napadeným rozsudkem změnil, žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro nevymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); dále se Ústavní soud zabýval její přípustností podle §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti. Požadavkem na jejich vymezení v podaném dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že dovolací soud nepřihlédl k ústavněprávní ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které lze omezit pouze zákonným způsobem (čl. 11 odst. 4 Listiny), a postupoval formalisticky, čímž porušil i čl. 36 odst. 1 Listiny. Odmítnutím dovolání Nejvyšší soud znemožnil ochranu vlastnického práva stěžovatele, přestože námitka nesprávného právního posouzení věci byla v dovolání uplatněna.
7. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí neřešenými případy.
8. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatele a přezkoumal jeho obsah. Dospěl přitom k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje výše naznačené vady, jež by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do jeho rozhodovací činnosti. Napadené usnesení je odůvodněno logicky a přesvědčivě, závěr Nejvyššího soudu odpovídá obsahu dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou právní otázku hmotného či procesního práva, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ani nevymezil, o jakou konkrétní variantu předpokladů přípustnosti dovolání by mělo jít. Přípustnost dovolání nezaložil ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3507/16 ze dne 21. 12. 2016 (N 251/83 SbNU 903), neboť stěžovatel odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 36/15 v jeho dřívější věci na nyní souzenou věc nijak právně nepromítl.
9. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem předpoklady přípustnosti dovolání nenaplňuje - jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatel stále opírá existenci svého vlastnického práva k nemovitostem o nález sp. zn. I. ÚS 36/15, přestože odvolací soud přesvědčivě vyložil, jaké účinky nález měl a z jakých důvodů není správný výklad stěžovatele, podle kterého své vlastnické právo nikdy nepozbyl, příp. že bylo vyhlášením uvedeného nálezu obnoveno na úkor vedlejšího účastníka, který nemovitosti v mezidobí platným převodem nabyl od státu. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr je třeba ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu