ECLI:CZ:US:2008:4.US.2435.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2435/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti TYMBARK - MASPEX CZECH, s. r. o., se sídlem Chodovská 228/3, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jeremiášova 18, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 7 Afs 38/2005-99, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 7 Afs 197/2006-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004 č. j. 10 Ca 51/2003-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 č. j. 7 Ca 79/2004-30 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 5, 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadla shora označené rozsudky obecných soudů.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Poté, co obsáhle rekapitulovala průběh řízení před správními úřady a správními soudy, uvedla stěžovatelka, že povinnost zaplatit clo jí byla uložena v rozporu se zákonem, což představuje porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Celní úřad Praha 3 totiž zařadil zboží, jež stěžovatelka dovezla, do položky 17019100 celního sazebníku, ačkoliv stěžovatelka deklarovala, že zboží spadá do položky jiné. V důsledku toho byly stěžovatelce platebními výměry č. 481/2002, č. 482/2002 a č. 483/2002 ze dne 4. 7. 2002 doměřeny celní dluhy v celkové výši 903.439,- Kč. Odvolání proti platebním výměrům byla zamítnuta vedlejším účastníkem řízení.
Žaloby proti těmto rozhodnutím a kasační stížnosti proti zamítavým rozsudkům účastníci řízení zamítli. Stěžovatelka však tento postup považuje za nesprávný. Zboží je podle ní s ohledem na jeho složení třeba zařadit do jiné položky celního sazebníku. Toto své tvrzení dokládá stěžovatelka rozborem složení dovezeného zboží.
Tím, že toto pochybení soudy neodstranily, došlo též k porušení základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ustanovení čl. 36 odst. 1 bylo porušeno rovněž tím, že se Nejvyšší správní soud neobrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, ačkoliv to stěžovatelka navrhovala. Dle názoru stěžovatelky bylo porušeno i právo zaručené ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelka neměla možnost podložit svá tvrzení posudkem instituce, která je oprávněna podávat autoritativní výklad jednotlivých ustanovení kombinované nomenklatury. Takovou institucí je mimo Evropského soudního dvora i Výbor pro harmonizovaný systém, zřízený dle čl. 6 Mezinárodní úmluvy o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží.
II.
Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdí, že její práva garantovaná čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny byla porušena tím, že clo bylo vyměřeno v rozporu se zákonem. Stěžovatelka přitom pouze polemizuje s výkladem jednoduchého práva, jak byl proveden správními úřady a poté obecnými soudy.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud však v daném případě takové porušení neshledal. Napadená rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a příslušná ustanovení jednoduchého práva byla obecnými soudy i správními úřady vyložena standardně a ústavně konformně. Zařazení zboží do příslušné položky celního sazebníku tedy v žádném případě nebylo projevem svévole. Ustanovení čl. 4 odst. 1 ani čl. 11 odst. 5 Listiny proto nebyla porušena.
Pokud stěžovatelka dovozuje, že postupem obecných soudů, které přisvědčily argumentaci správních úřadů, byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny, lze argumentovat stejně. Stěžovatelka nemá žádné ústavně zaručené subjektivní právo, aby bylo jednoduché právo vykládáno v její prospěch. Pokud tedy Ústavní soud shledal, že obecné soudy při výkladu jednoduchého práva nevybočily z mantinelů stanovených ústavním pořádkem, zejména pak hlavou pátou Listiny, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ani námitka stěžovatelky, týkající se nepoložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, není opodstatněná. To, zda musí být předběžná otázka položena, je věcí evropského práva a nikoliv otázkou ústavnosti. Porušením práva na spravedlivý proces by mohl být např. fakt, že by se soud s návrhem na položení předběžné otázky nijak nevypořádal. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06, www.nalus.cz). Nejvyšší správní soud však své rozhodnutí nepoložit předběžnou otázku přesvědčivě odůvodnil a odkázal na rozsudek Evropského soudního dvora Ynos (C-302/04, I-371), v němž Evropský soudní dvůr konstatoval, že nemá pravomoc k výkladu sekundárního práva Společenství v případě, ve kterém skutkové okolnosti předcházely vstupu členského státu do Evropské unie. Tyto podmínky byly v daném případě naplněny.
Fakt, že se soudy neobrátily na Výbor pro harmonizovaný systém, zřízený dle čl. 6 Mezinárodní úmluvy o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží, nelze považovat za porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, jak tvrdí stěžovatelka. Stěžovatelka takový postup v řízení před obecnými soudy nenavrhovala, a pokud tyto dospěly k závěru, že takový postup není nutný, nejde o porušení principu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud dodává, že zařazování zboží do jednotlivých položek je aplikací práva. Jelikož stále platí římská zásada iura novit curia, není nutné, aby se soud v řízení (s výjimkou stanovených případů, mezi něž patří položení předběžné otázky) dotazoval mezinárodního orgánu na správnost svého postupu.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo ani k porušení stěžovatelčina práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny. Totéž platí i o namítaném porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu