ECLI:CZ:US:2015:4.US.2435.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2435/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ervína Czyže, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Grohem, Bystřice nad Olší 580, 739 95 Bystřice, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 8. 2014 sp. zn. 14 C 159/2013, rozsudku téhož soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 17 C 146/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 57 Co 185/2015 a rozsudku téhož soudu ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 57 Co 199/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem sp. zn. 14 C 159/2013 rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku o žalobě České kanceláře pojistitelů tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 40.980,- Kč, a to z titulu neuhrazení pojištění odpovědnosti pro období od 15. 7. 2011 do 28. 8. 2011 a od 27. 5. 2010 do 24. 8. 2010. V rozhodném období bylo vozidlo TATRA 148 S1, SPZ X vedeno v Centrálním registru vozidel. Dále byla stěžovateli uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 24.838,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 7.248,- Kč. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal, ovšem Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 57 Co 185/2015 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Se závěry obecných soudů se stěžovatel neztotožnil, neboť tento vytýkal již okresnímu soudu, že nově nepředvolal svědka Hečka, který se z důvodu zahraniční cesty nemohl předchozího soudního řízení zúčastnit. Okresní soud vyslechl dva svědky, kteří shodně tvrdili, že vozidlo TATRA nebylo provozováno a bylo odstaveno na "špalcích" z důvodu opravy na pozemku stěžovatele. Současně se soud odmítl zabývat nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, což posléze napravil až odvolací soud. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že čestná prohlášení nachystal pro žalovaného právní zástupce, nicméně kdyby obsah prohlášení neodpovídal skutečnosti, mohl se tento proti tomu na místě ohradit. Podle stěžovatele není zřejmé, prostřednictvím kolika svědků je třeba prokázat skutečnost, že vozidlo nebylo v rozhodném období v provozování.
K ústavní stížností napadenému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku evidovaného pod sp. zn. 17 C 146/2014 a na něj navazujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 199/2015 stěžovatel uvedl, že se jedná v podstatě o stejnou žalobu i účastníky řízení jako v předchozím případě, jen s tím, že byly přesně specifikovány dny, po které nebylo pojistné placeno. Obdobná byla i obrana stěžovatele, a to jen s tím rozdílem, že již byl ze strany nalézacího soudu vzat v potaz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13. Podle stěžovatele došlo v předmětném případě k porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť žalobci stačilo pouze předložit svůj požadavek a je mu bez dalšího vyhověno. Navíc byly ve věci podány dvě žaloby, v důsledku čehož musí stěžovatel nést zvýšené náklady soudního řízení. Obě žaloby lze přitom hodnotit jako formulářové, jejichž sepsání nevyžaduje kvalifikované právní znalosti. Je sice pravdou, že stěžovatel nereagoval na výzvu žalobce k zaplacení příspěvku, ovšem povinnost hradit příspěvek zakládá provozování vozidla. To se však v předmětném případě nestalo.
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
Předně je třeba stěžovateli dát zapravdu v tom smyslu, že Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 2221/13 mimo jiné konstatoval, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoliv s pouhým držením vozidla. Dále se Ústavní soud přiklonil k závěru, že žádné zákonné ustanovení nezakládá právní fikci, podle níž by se mělo za to, že je vozidlo provozováno, pokud je evidováno v registru vozidel. Jinými slovy řečeno, samotná držba vozidla bez dalšího neznamená, že je vozidlo i provozováno.
Podle náhledu Ústavního soudu nelze na jednu stranu přehlížet, že zákon výše zmíněnou právní fikci nezakládá, na stranu druhou však nelze ani odhlížet od smyslu a účelu pořizování vozidel. Jen málokdo si pořizuje vozidlo za tím účelem, aby jej neprovozoval. V podstatě se jedná o výjimečné případy, které potvrzují obecnou platnost smyslu a účelu vozidel, tedy jejich provozování. Pokud se chce vlastník vozidla zprostit své povinnosti hradit povinné pojistné, resp. příspěvek České kanceláři pojistitelů, musí prokázat, že dané vozidlo v rozhodném období skutečně neprovozoval. Zde se pak typicky jedná o otázku dokazování, jejíž posouzení náleží v zásadě obecným soudům.
Ústavnímu soudu přísluší zabývat se především tím, zda a jakým způsobem obecné soudy své právní závěry odůvodnily. Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 14 C 159/2013, resp. z navazujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 185/2015 vyplývá, že se obecné soudy (zejména krajský soud) námitkami stěžovatele řádně zabývaly a rovněž je řádně odůvodnily. Namítá-li stěžovatel, že ve věci nebyl slyšen svědek Heček, lze poukázat na skutečnost, že byli slyšeni svědek Maroš a svědkyně Czyžová a obecné soudy neočekávaly, že by navržený svědek Heček tvrdil jiné skutečnosti než Maroš a Czyžová.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru.
Obecné soudy nepovažovaly za věrohodné čestné prohlášení výše zmíněných svědků, kteří v nich tvrdili, že vozidlo stěžovatele RZ X není provozováno od 1. 5. 2010 do 5. 8. 2013, kdy mělo být odstaveno na soukromém oploceném pozemku žalovaného. Tento důkaz byl jednoznačně vyvrácen listinnými důkazy, a to listinami vystavenými ČPP, Vienna Insurance Group, z nichž vyplývá, že v době, kdy stěžovatel podle svědků vozidlo neprovozoval, měl ho stále pojištěné. Vznáší-li stěžovatel ve svém návrhu řečnickou otázku, kolika svědky má své tvrzení doložit, je třeba uvést, že prokazování rozhodných skutečností není věcí počtu svědků, ale jejich věrohodnosti a celkového hodnocení důkazů, a to nejen jednotlivě, ale též ve vzájemných souvislostech.
Stran rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 17 C 146/2014, resp. na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 199/2015, lze uvést, že i v těchto obecné soudy dostály své povinnosti řádného a logického odůvodnění. Krajský soud zcela jasně uvedl důvody, pro které nepovažoval česné prohlášení navržených svědků za věrohodná a stejně tak uvedl, proč neuvěřil následné výpovědi zmíněných svědků.
Namítá-li stěžovatel, že žalobce řešil svoji pohledávku vůči němu nedůvodně dvěma návrhy, čímž došlo k navýšení nákladů, je třeba uvést, že byť bylo o obou žalobách v konečném výsledku rozhodnuto v přibližně stejné době, tyto byly podány s ročním odstupem. Co se týče tvrzení o formulářových žalobách, je třeba v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 poukázat na skutečnost, že jejich typickým znakem je jejich administrativní povaha. V předmětném případě však muselo být prováděno dokazování, a to zajišťování listinných důkazů od ČPP, Vienna Insurance Group, což tyto žaloby ze skupiny formulářových žalob vyjímá.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu