ECLI:CZ:US:2021:4.US.2443.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2443/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Jurníčkové, zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 21 Cdo 3191/2018-1201, části výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2017 č. j. 15 Co 146/2015-1031, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2014 č. j. 49 C 49/2008-935 ve výrocích II a III, a proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2014 č. j. 49 C 49/2008-935, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, resp. jejich výroky s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem o hospodářských sociálních a kulturních právech (dále jen "MPHSKP").
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru v celkové výši 1 153 723 Kč.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 535 467 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy (výrok I), částku 28 385 Kč jako příspěvek na stravování (výrok VII) a částku 7 800 Kč jako příspěvek na penzijní připojištění (VIII), ve zbytku žalobu zamítl (výroky II - VI), rozhodl o nákladech řízení (výroky IX - XI), odňal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků s účinností dnem vyhlášení rozhodnutí (výrok XII) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok XIII).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek městského soudu v zamítavých výrocích II a III, jakož i ve výroku XII. V části zamítavého výroku VI ohledně částky 9 000 Kč krajský soud rozsudek městského soudu změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 9 000 Kč s úrokem z prodlení, ve zbytku zamítavý výrok VI potvrdil. Krajský soud dále rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích IV, V, IX, X, XI a XIII a vrátil zpět k dalšímu řízení.
5. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem zčásti odmítnuto (výrok I) a zčásti zamítnuto (výrok II). Meritorně se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, zda má za určitých okolností zaměstnanec právo na valorizaci náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, přičemž dospěl k závěru, že tento nárok nelze z relevantní právní úpravy dovodit.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky soudy porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dále pak právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky zaručené v čl. 28 Listiny a právo na spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování zaručené čl. 7 MPHSKP.
7. Stěžovatelka odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a tvrdí, že výklad a aplikace předpisů podústavního práva provedený obecnými soudy nepřípustně postihuje její základní práva, pomíjí možný jiný ústavně konformní výklad, je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, resp. v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Výklad provedený obecnými soudy je podle stěžovatelky svévolný, extrémní, bez rozumného a uspokojivého odůvodnění.
8. Závěry Nejvyššího soudu k otázce meritorně projednané v napadeném rozsudku, považuje stěžovatelka za vadné a předkládá vlastní úvahy ohledně toho, jak by měla být vypočtena náhrada mzdy v případě neplatného rozvázání pracovního poměru. Stěžovatelka vychází z toho, že za žalované období (2003 - 2008) byly několikrát zvýšeny platy zaměstnancům, kteří na rozdíl od stěžovatelky nebyli postiženi neplatným rozvázáním pracovního poměru.
9. Výklad provedený Nejvyšším soudem nezajišťuje dle stěžovatelky "úplnou kompenzaci mzdy" a je tak rozporný s účelem náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, v důsledku pak porušuje právo zaručené v čl. 28 Listiny, resp. čl. 7 MPHSKP. Argument Nejvyššího soudu, že jeho některá dřívější rozhodnutí, na které odkazovala stěžovatelka, "vycházejí z jiného (odlišného) právního stavu" stěžovatelka považuje za nelogický a vadný. Stěžovatelka uvádí, že právo na zachování kompenzační a alimentační funkce mzdy jako součást práva na spravedlivou odměnu za práci převažuje nad právem zaměstnavatele vlastnit majetek.
10. Podle stěžovatelky jí soudy upřely právo na rovné zacházení, neboť z práva zaměstnance na rovné zacházení a odměňování vyplývá, že splněním stejných či srovnatelných podmínek pro získání osobního příplatku, který byl udělen "komparátorovi" (srovnatelné osobě), se stává tento příplatek nárokovou složkou zaměstnancova platu. Podle stěžovatelky má zaměstnanec právo výběru komparátora, jehož hodnota práce a odměna za ni mu má posloužit za východisko pro ekvivalentní stanovení vlastního nároku na odměnu.
11. Stěžovatelka konečně napadá též částečné odmítnutí jejího dovolání a rozporuje závěr dovolacího soudu, že ve vztahu k otázkám souvisejícím se zásadou "stejné mzdy (platu) za stejnou práci" dostatečně nespecifikovala, které právní posouzení věci krajským soudem pokládá za nesprávné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka se domáhá svých nároků optikou práva na spravedlivou odměnu za práci spadajícího do oblasti hospodářských a sociálních práv. Jak uvádí čl. 41 odst. 1 Listiny, práva zaručeného v čl. 28 Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které dané ustanovení provádějí. Základní práva v režimu čl. 41 odst. 1 Listiny sice nejsou dána zcela k dispozici zákonodárci, neboť nesmí být popřena jejich podstata a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny), Ústavní soud je však při přezkumu individuálních zásahů do uvedených práv zdrženlivější (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 579/17, usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 1559/17 či usnesení ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3035/19, všechna dostupná na nalus.usoud.cz).
15. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy při rozhodnutí o náhradě mzdy stěžovatelce z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru postupovaly podle právní úpravy aplikovatelné pro rozhodné období (podle §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, dále jen "zákoník práce") a náhradu mzdy přiznaly ve výši průměrného výdělku zjištěného za rozhodné období určené dle §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákon o mzdě"), a zároveň provedly moderaci náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zákoníku práce. Soudy vyšly z toho, že valorizaci připouští zákonná úprava pouze u náhrady škody, nikoliv u nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Soudy se v tomto ohledu nedopustily jakékoli svévolné interpretace podústavního práva, či zjevného vybočení ze standardů výkladu, resp. se neocitly v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. Závěry soudů jsou dostatečně odůvodněny. Z pohledu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledává Ústavní soud v napadených rozhodnutích pochybení.
16. Stěžovatelka ve své podstatě prosazuje odlišný výklad podústavního práva pomocí jí tvrzeného porušení práva na spravedlivou odměnu za práci. Ani v tomto jí ovšem nelze přisvědčit.
17. V nyní posuzovaném případě se spor netýkal výše mzdy (spravedlivé odměny za práci), tj. případného nerovného zacházení mezi různými zaměstnanci, nýbrž výše náhrady při neplatném rozvázání pracovního poměru. Jak již bylo shora zmíněno, zákonodárce má široký prostor pro uvážení, jakým způsobem výpočet náhrady mzdy v právním řádu zakotví, přičemž nelze optikou práva na rovné zacházení ve spojení s právem na spravedlivou odměnu za práci prosazovat a před soudy vynucovat jediné možné ústavně konformní určení výše náhrady mzdy, např. právě to, které prosazuje stěžovatelka. Nelze z pohledu spravedlivé odměny za práci zcela srovnávat osoby, které pro určitého zaměstnavatele práci skutečně vykonávají, s těmi, kteří v daném období práci nevykonávali z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, a tudíž se nedožadují odměny za práci, ale pouze její náhrady. To vše v situaci, kdy osoba domáhající se náhrady mzdy mohla v rozhodné době vykonávat pro jiného zaměstnavatele práci, za kterou jí náleží spravedlivá odměna. Jde tak o odlišné instituty a odlišné situace a není proto možno ústavně vynucovat v daných situacích zcela totožné zacházení, navíc jsoucí v rozporu s právní úpravou podústavního práva, jak se o to snaží stěžovatelka.
18. Ve vztahu k napadenému odmítavému výroku dovolacího soudu taktéž neshledal Ústavní soud pochybení, které by mohlo zakládat porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K části argumentů stěžovatelky dovolací soud uvedl, že z její argumentace (ve vztahu k napadeným výrokům rozhodnutí krajského soudu) dostatečně nevyplývá, které právní posouzení věci odvolacím soudem v dané souvislosti pokládá za nesprávné. Z vyžádaného dovolání podaného stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že identifikace nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům odvolacího soudu z dovolání dostatečně zřejmá není a postupu Nejvyššího soudu tak nelze nic vytknout.
19. Ústavní soud tedy uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu