ECLI:CZ:US:2001:4.US.248.01
sp. zn. IV. ÚS 248/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P.P., zastoupeného JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, č.j. 54 Co 446/2000-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 2. 2000, č.j. 8 C 418/99-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2001, po odstranění vad doplněným podáním ze dne 13. 6. 2001, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, č.j. 54 Co 446/2000-86 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 2. 2000, č.j. 8 C 418/99-46, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve výši 870,- Kč s příslušenstvím, jako nákladů, které mu vznikly nesprávným úředním postupem v souvislosti s odtažením jeho vozidla z místa, na které se vztahovala dopravní značka zákaz zastavení. Soud prvého stupně žalobu zamítl mj. i s poukazem na skutečnost, že stěžovatel svůj nárok podle zák.č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neuplatnil ve stanovené lhůtě u příslušného správního orgánu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. V odůvodnění své stížnosti, shrnujícím dosavadní průběh řízení ve věci, nicméně postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, uvedl, že soud prvého stupně žalobu zamítl, aniž by dal možnost jím navrženým (v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaným) svědkům vypovídat. Tito svědkové měli prokázat, že odtažení vozidla bylo nepřiměřeným posouzením dopravní situace dopravním policistou, a že odtahování vozidla na předmětném místě je "trvalým excesem" Policie v dané lokalitě, který dle názoru stěžovatele slouží zřejmě jiným cílům, než zajišťování vjezdu a výjezdu služebních a soukromých vozidel na parkoviště pošty a do podzemních garáží, a bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel ve své stížnosti podrobně opakuje skutková tvrzení, uplatněná v průběhu řízení a obdobně jako v řízení před obecnými soudy odůvodňuje oprávněnost žaloby. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy svědeckými výpověďmi. Městský soud v Praze je přesvědčen, že neporušil ústavní práva stěžovatele, když postupoval v souladu s §120 odst. 1 ve vztahu k §211 o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, dle něhož soud není povinen provést všechny navržené důkazy. Je toho názoru, že už v zájmu ekonomiky a rychlosti řízení není třeba provádět dokazování všemi navrženými důkazy, jestliže z dosavadního dokazování lze bezpečně usoudit skutkový stav, potřebný k rozhodnutí ve věci. Závěrem odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 418/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu s výsledkem sporu a v námitce, že neprovedením stěžovatelem navržených důkazů výslechem svědků v řízení před soudem prvého stupně bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina"). S touto námitkou se Ústavní soud nemohl ztotožnit, zejména za situace, kdy v ústavní stížnosti nejsou tzv. opomenuté důkazy zřetelně specifikovány. Nicméně pokud podle tvrzení stěžovatele nevyslechnutí svědkové měli prokázat, že odtažení vozidla bylo nepřiměřeným posouzením dopravní situace dopravním policistou, a že odtahování vozidla na předmětném místě je "trvalým excesem" Policie v dané lokalitě, považuje Ústavní soud neprovedení takových důkazů za postup ústavně konformní, aniž by tím jakkoliv hodlal zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy. Navíc pak se jeví Ústavnímu soudu celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným, zejména když prvotní příčinou sporu bylo parkování řidičky, které stěžovatel zapůjčil vozidlo, na místě, kde je zákaz zastavení. V důsledku jejího porušení povinností musel zaplatit stěžovatel částku, o níž tvrdí, že je sporná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 8. 2001