ECLI:CZ:US:2015:4.US.2486.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2486/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Evy Stelly a Otakara Stelly, zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 94/2015-264 ze dne 9. 6. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 166/2011-216 ze dne 22. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud z vyjádření stěžovatelů v ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelé proti napadenému rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího podali dovolání, přičemž o dovolání dosud rozhodnuto nebylo. Tomu odpovídá i záznam vedený u dané spisové značky (5 C 166/2011) na oficiálním portálu Ministerstva spravedlnosti http://infosoud.justice.cz, z něhož je patrné, že stěžovatelé podali dovolání k poštovní přepravě dne 13. 8. 2015.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátí nižší soudní instanci.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelé podali dovolání, čímž zahájili dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelé sledují (současně podanou) ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní, je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
V souvislosti s tím je třeba rovněž uvést, že samotné pochybnosti stěžovatelů o přípustnosti dovolání ve vztahu k jimi uplatňovaným námitkám ještě neznamenají, že Nejvyšší soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání. Jak ostatně již Ústavní soud dal najevo v řadě svých rozhodnutí, o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz §239 občanského soudního řádu /dále též "o. s. ř."/), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatelé, resp. Ústavní soud. Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelé by tak učinili procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy by dovolání nepodali vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2016/13 ze dne 3. 4. 2014 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz).
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta [srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014]. Odkaz stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06 není přiléhavý, poněvadž toto rozhodnutí bylo vydáno v době před přijetím novely zákona o Ústavním soudu (zákona č. 404/2012 Sb.), která výrazným způsobem změnila otázku posuzování přípustnosti ústavních stížností ve vztahu k mimořádným opravným prostředkům, které daný orgán může odmítnout jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, tj. v daném případě i ve vztahu k "civilnímu" dovolání (srov. platné znění §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé o možnosti podat dovolání byli v napadeném rozsudku odvolacího soudu řádně poučeni, dovolání také podali, přičemž zde ani není zákonem výslovně stanovených překážek dle §238 odst. 1 o. s. ř., pro které by dovolání bylo objektivně, tj. ex lege nepřípustné.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj