ECLI:CZ:US:2003:4.US.249.03
sp. zn. IV. ÚS 249/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S.B., a Mgr. V. B., zastoupených JUDr. M.K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2003, čj. 32 Odo 677/2002-160, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 29 Co 93/2002-146 a usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 30. 10. 2001, sp.zn. 11 C 346/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2003, čj. 32 Odo 677/2002-160, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 29 Co 93/2002-146. Posledně uvedeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 30. 10. 2001, čj. 11 C 346/99-134, kterým ve výroku I. bylo zastaveno řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelům, ve výroku II. bylo zastaveno řízení pro zaplacení částky 95.000,- Kč a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a jeho výsledky. Vyjádřili přesvědčení, že při jednání u Okresního soudu v Benešově u Prahy byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i Ústava České republiky, když obecné soudy se nevypořádaly s jejich žádostmi o osvobození od úhrady soudních poplatků a náležitým způsobem nezhodnotily veškeré předložené doklady. Uvedli, že v jiné jejich podobné věci, vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy, pod sp. zn. 9 C 907/99, senát odvolacího soudu svým postupem jim umožnil domoci se práva. Krajskému soudu vytkli, že se vůbec nezabýval ekonomickým rozborem, který předložili okresnímu soudu.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí. Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně, že v daném případě bylo již pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků a další návrh stěžovatelů neobsahoval nové skutečnosti. Protože bylo o návrhu na osvobození od soudních poplatků již pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 8. 1999, čj. 11 C 346/99-6, byl shledán postup soudu I. stupně správným. Řízení o osvobození proto bylo dle §103 a §104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno. Krajský soud neshledal nesprávným ani postup soudu prvého stupně, který, dle námitek stěžovatelů, neměl řízení zastavit do doby rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku. Krajský soud uvedl, že je pravdou, že pokud nebylo rozhodnuto o žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku, nelze ho vyzvat, aby v určené lhůtě soudní poplatek zaplatil a nelze ani vydat usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Jestliže takové žádosti nebude vyhověno, je zapotřebí žalobce znovu vyzvat k zaplacení předmětného soudního poplatku. V daném případě ale bylo již pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků a další návrh neobsahoval nové skutečnosti. Řízení o tomto návrhu proto bylo zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Proto mohlo být celé řízení soudem I. stupně zastaveno. Dle názoru krajského soudu ani tímto postupem nebylo porušeno právo účastníka na poskytnutí reálného časového prostoru pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé, a nedošlo tím k porušení jeho práva domáhat se soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, je jednak nesouhlas stěžovatelů se zastavením občanského soudního řízení z důvodu, že ve lhůtě stanovené soudem neuhradili soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, který byli povinni zaplatit podle ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., v platném znění, a dále nesouhlas s hodnocením jejich majetkových poměrů soudem při aplikaci ust. §138 odst. 1 o.s.ř., tj. při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. To vše za procesní situace, kdy, jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 10. 2001, o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků bylo tímto soudem již dříve pravomocně rozhodnuto, a to usnesením ze dne 6. 8. 1999, jímž osvobození nebylo přiznáno, neboť nebyly shledány podmínky pro jeho přiznání. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2000, čj. 29 Co 713/99-25 jako opožděně podané odmítl. Stěžovatelé takto nevyčerpali veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, které měli k dispozici. Je sice pravdou, že stěžovatelé mohli svoji žádost o osvobození od soudních poplatků opakovat, a také tak učinili, nicméně soud prvého stupně dospěl k závěru, že ke změně poměrů účastníka v období od 6. 8. 1999 nedošlo.
Pokud jde o zastavení občanského soudního řízení, Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to zejména z toho důvodu, že, jak výše uvedeno, stěžovatelé stanoveným způsobem nepostupovali, když přes výzvu a poučení neuhradili ve stanovené lhůtě soudní poplatek. Tímto sami způsobili nedostatek podmínky řízení, které bylo proto zastaveno.
Pokud jde o nesouhlas s hodnocením majetkových poměrů stěžovatelů soudem při aplikaci ust. §138 odst. 1 o.s.ř., Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na na své usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000, uveřejněné jako usn. č. 28, ve Svazku 19, na str. 275 a násl. Sbírky nálezů a usnesení, dle něhož rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností, odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu