ECLI:CZ:US:2016:4.US.2497.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2497/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Strážní 852/7, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 66/2016-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 66/2016-104, zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení před správními soudy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, č. j. 30 A 51/2014-62, ve věci přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 14. 5. 2014, č. j. JMK 33643/2014, jímž bylo rozhodováno o účastenství žadatelů ve stavebním řízení a právu stavby obchodního centra - hobbymarketu v Brně-Ivanovicích, které stěžovatelka nabyla prostřednictvím certifikátu autorizovaného inspektora ze dne 23. 3. 2010 - v rámci tzv. zkráceného stavebního řízení podle §117 zákona č. 183/2006 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "stavební zákon").
Proti rozsudku kasačního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 27. 7. 2016 a navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod, který spatřuje ve způsobu, jakým kasační soud aplikoval §142 správního řádu; je přesvědčena o absenci aktivní legitimace žadatelů, neboť neprokázali právní zájem na vydání požadovaného rozhodnutí. O téže otázce a k žádosti týchž žadatelů je navíc paralelně vedeno i jiné správní řízení a stěžovatelka má pochybnosti, zda byla věc u krajského soudu projednána v souladu s tehdy platným rozvrhem práce.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti - vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Žádné pochybení tohoto druhu v projednávané věci neshledal.
O věci rozhodoval Ústavní soud při vědomí, že u dané problematiky došlo k významnému (přelomovému) vývoji legislativní i judikatorní praxe. Institut tzv. zkráceného stavebního řízení byl zaveden do §117 stavebního zákona, přičemž však po několika letech od nabytí účinnosti k 1. 1. 2007 muselo být přistoupeno ke změně právní úpravy, neboť v praxi docházelo k nejasnostem či dokonce zneužívání stavebníky (investory), kteří namísto řádného stavebního řízení usilovali vymanit se z pravomoci stavebního úřadu a dosáhnout legální realizace stavby toliko na bázi certifikátu autorizovaného inspektora, za omezených procesních standardů, a zejména vyloučení garancí práv dotčených osob. Byť právní úprava byla s účinností od 1. 1. 2013 změněna tak, že nadále nevyvolává významnější aplikační potíže, s deficitním právním stavem účinným v mezidobí byly nuceny se vypořádat i soudy, což způsobilo i do jisté míry překotný vývoj judikatury.
Při zohlednění uvedených východisek přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že se kasační soud s věcí vypořádal ústavně konformním způsobem. Důsledně a srozumitelně analyzoval vývoj právní úpravy a judikatury i tenzi mezi na jedné straně konstantní judikaturou správních soudů, vycházející z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012-9 (dostupné na www.nssoud.cz), jímž byl autorizovaný inspektor definován jako osoba činná na základě prosté soukromoprávní smlouvy uzavřené se stavebníkem, a na straně druhé rozhodovací činností Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 439/16 (totožně též usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2729/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz), setrval na původní koncepci, podle níž autorizovaný inspektor vystupuje jako správní orgán svého druhu (sui generis).
Ústavní soud nepřehlédl, že stavební zákon ve znění novely provedené zákonem č. 350/2012 Sb. se s účinností od 1. 1. 2013, kromě významného zpřesnění (a zpřísnění) procesních podmínek získání stavebního oprávnění prostřednictvím certifikátu autorizovaného inspektora, fakticky ještě více přiklání ke koncepci zastávané zvláštním senátem. K tomu srov. §117 odst. 1, který už i v původním znění účinném od 1. 1. 2007 výslovně vycházel z uzavření smlouvy mezi stavebníkem a autorizovaným inspektorem, i důvodovou zprávu k novele zákonem č. 350/2012 Sb., sněmovní tisk 573/0, 6. volební období 2010-2013, K bodům 201 a 202 - §149 odst. 1, dostupná z: , kde se výslovně uvádí, že autorizovaný inspektor je "oprávněn na základě soukromoprávních smluvních vztahů činit některé úkony". Současně zohlednil, že usnesení soudce zpravodaje vydané v jiné věci není závazné pro další rozhodovací činnost Ústavního soudu.
Zejména ovšem Ústavní soud respektuje určující moment posouzení konkrétní věci, totiž volbu takového řešení, které bude lépe sloužit ochraně práv žadatele jako žalobce a nebude mu bránit v přístupu k soudu. Kasační soud se i proto přiklonil ke koncepci autorizovaného inspektora jako osoby činné na základě prosté soukromoprávní smlouvy, neboť jinak by nezbylo než žalobu odmítnout. Rovněž výklad §142 správního řádu převzal z výše uvedeného usnesení zvláštního senátu; vyšel z toho, že dotčené osoby v případech podléhajících právní úpravě účinné do 31. 12. 2012, o jaký se jedná i v projednávané věci, neměly k dispozici žádný efektivní prostředek obrany proti stavbám realizovaným na základě (účelově vydaného) certifikátu autorizovaného inspektora. Bylo jim proto umožněno postupovat prostřednictvím žádosti o určení právního vztahu podle §142 - jádrem posouzení takových žádostí ovšem není vlastní oprávnění realizovat stavbu, nýbrž výhradně otázka (opomenutého) účastenství, tedy zda s žadatelem mělo být jednáno jako s účastníkem zkráceného stavebního řízení.
Kasační soud se dostatečně vypořádal i s námitkou, že u správních orgánů je ohledně zákonnosti stavebního řízení týkajícího se hobbymarketu v Brně-Ivanovicích vedeno více různých řízení. Ústavní soud na jeho závěry plně odkazuje, aniž by bylo třeba se těmito dílčími procesními okolnostmi zabývat detailněji. Na posouzení věci pak nemohla nic změnit ani tvrzení, která byla uplatněna poprvé až v ústavní stížnosti a jimž stěžovatelka vyjadřuje pochybnosti, zda přidělením věci senátu 30 A nedošlo k porušení tehdy platného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně. Nejen že stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu svojí ústavní stížností vůbec nenapadá, ale zejména měla tyto námitky primárně uplatňovat v řízení před obecnými soudy obou stupňů, a pokud tak neučinila, již tím zabránila jejich efektivnímu přezkumu.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu