ECLI:CZ:US:2016:4.US.2526.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2526/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kašpara, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Tománkem, advokátem, se sídlem Sady 193/I., 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 26. května 2016 č. j. 4 As 12/2016-26 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2015 č. j. 6 Ad 10/2015-32 za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva obrany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 29. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se Miroslav Kašpar (dále též "stěžovatel" nebo " žalobce") domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a způsobena újma na jeho právech podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ad 10/2015 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žádal
o proplacení odměny za služební pohotovost, avšak této žádosti nebylo rozhodnutím velitele 25. protiletadlového raketového pluku ev. č. 50/8/266-21/2014-4312 ze dne 16. září 2014 vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k veliteli vzdušných sil - veliteli vojenského útvaru 3031 Praha, jímž toto odvolání bylo rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 622-3/2014-3031 zamítnuto, a rozhodnutí velitele 25. protiletadlového raketového pluku bylo potvrzeno.
Proti těmto rozhodnutím vojenských orgánů podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž usnesením ze dne 21. prosince 2015 č. j. 6 Ad 10/2015-32 žalobu odmítl. Odmítnutí žaloby zdůvodnil Městský soud v Praze tím, že žaloba neobsahovala žádné žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakého důvodu se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Protože žaloba byla podána dva dny před uplynutím lhůty pro podání žaloby, dospěl správní soud k závěru, že vady žaloby není možno odstranit ani v případě, kdyby soud podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzval žalobce k odstranění vad žaloby; připomněl přitom, že podle §71 odst. 2, věty třetí s. ř. s. může žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobce doplnil žalobní body prostřednictvím datové schránky až dne 7. 5. 2015, tedy po marném uplynutí lhůty k podání žaloby. Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení a žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 26. května 2016
č. j. 4 As 12/2016-26 tuto kasační stížnost zamítl.
III.
Hlavní námitkou, uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je výtka, že Městský soud v Praze jej nevyzval k doplnění podání a nestanovil mu dodatečnou lhůtu k odstranění vad žaloby.
Dále stěžovatel polemizuje s obecnými soudy nad lhůtami uvedenými v soudním řádu správním a v zákoně o vojácích z povolání. Na podporu svých tvrzení předkládá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010 č. j. 7 As 15/2010-56, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II ÚS 392/01, které mají dle názoru stěžovatele podpořit jeho argumenty, že jej měl Městský soud v Praze vyzvat k doplnění, neboť měl ještě několik dnů do konce lhůty pro podání žaloby.
Výklad obecných soudů je dle stěžovatele nesprávný a ve svém důsledku porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Procesní postup obecných soudů prý znemožnil věcné přezkoumání správních rozhodnutí a tím odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.
IV.
Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zrekapituloval průběh dosavadního řízení před správními orgány a zjistil, že vojenské orgány se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které se týkaly neprovedení všech navržených důkazů - zejména platových výměrů a evidence docházky, dále evidence hlášení zahraničních dovolených, zjištění připravenosti stěžovatele dostavit se na místo výkonu práce do 360 minut a evidence, jak často byl povolán k plnění služebních povinností z místa svého pobytu. Správní orgány se s těmito námitkami ve svých rozhodnutích patřičně vypořádaly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že jej Městský soud v Praze nevyzval k odstranění vad žaloby a nestanovil mu dodatečnou lhůtu. Zde odkazuje na judikáty, jež však na tuto kauzu nedopadají, neboť skutkové a právní okolnosti jsou v nich odlišné.
K projednávané problematice se Ústavní soud v minulosti opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřoval. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní v platném znění stanovil pro správní řízení poměrně striktní podmínky (lhůta pro podání žaloby, omezení možnosti žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí mimo tuto lhůtu rozšířit).
Citované podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny mají zajistit, aby se navrhovatelé na soud obraceli kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity řízení a byla tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Je věcí žalobce, aby stanovil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně (označením jednotlivých výroků, které napadá), tak i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Žalobce má tedy včas (v uvedené lhůtě) popsat důvody, pro které má za to, že je napadené rozhodnutí nezákonné. S tímto názorem se již dříve ztotožnil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 164/97. Uvedl v něm, že žalobce sice může měnit rozsah, v němž rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvádět příslušné důvody, rozšiřovat je však může pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby. K žalobním bodům, uplatněným později, soud nemůže přihlížet.
Vzhledem k tomu, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, nemohl soud přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě, z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám vyhledávat právní vady napadeného aktu.
Ústavní soud neshledal ani v projednávaném případě důvod se od své judikatury odchýlit a setrvává na svém názoru, dle něhož bylo nezbytné případné žalobní důvody doplnit ještě ve lhůtě stanovené v §72 s. ř. s., potažmo §151 zákona č. 221/1999 Sb., zákona o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Nad rámec řečeného lze dodat:
Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, který je odborně kvalifikován podat žalobu řádně a včas. S obsahem celé věci se mohl seznámit v dostatečném čase, neboť stěžovatele zastupoval po celou dobu řízení i před vojenskými orgány. Podání ze dne 1. dubna 2015 nejen neobsahovalo žalobní body, ale též k němu nebyla připojena kopie rozhodnutí a plná moc advokáta, tyto byly doručeny soudu až 7. května 2015. Tedy jak Nejvyšší správní soud správně v odůvodnění konstatoval, nebylo zřejmé, kdy lhůta pro podání žaloby uplyne. Za těchto okolností byl postup Městského soudu v souladu s principy správního řízení o koncentraci a kontradiktornosti řízení.
Ústavnímu soudu sice neuniklo, že odůvodnění Městského soudu v Praze je stiženo technickou vadou (vykopírování textu z jiného rozhodnutí). Toto pochybení nemůže samo o sobě způsobit neplatnost daného rozhodnutí. Na tuto skutečnost navíc upozornil již i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu je patrné, že správní orgány i soudy se věcí řádně zabývaly a s námitkami stěžovatele se adekvátně vypořádaly. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil procesní ani hmotněprávní pochybení ústavněprávního rázu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu