ECLI:CZ:US:2014:4.US.2572.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2572/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Nco 22/2014-320 ze dne 17. 6. 2014 a návrhu na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti ve výroku uvedených soudců Krajského soud v Ostravě. V ústavní stížnosti, jež byla na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání zpracována advokátem, se uvádí, že důvody pro vznesení námitky podjatosti jsou uvedeny v "Doplnění námitky podjatosti soudce sepsané advokátem žalobkyně" ze dne 19. 5. 2014 adresované Vrchnímu soudu v Olomouci ke sp. zn. 16 Co 1/2013, sepsané Mgr. Vadimem Rybářem a dále se odkazuje na původní podání sepsané přímo stěžovatelkou.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení o nevyloučení soudců řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12 III. ÚS 2913/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V neposlední řadě Ústavní soud, a to v souvislosti s argumentací v ústavní stížnosti, v podstatě založené na odkazu na podání stěžovatelky a podání jejího právního zástupce v řízení u civilního soudu, poukazuje i na to, že jeho úkolem není vyhledávat či doplňovat podklady tak, aby návrh vůbec mohl být posouzen. V řízení před Ústavním soudem musí být navrhovatel zastoupen advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu. Smysl a účel tohoto zastoupení spočívá v mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem, kdy podávání kvalifikovaných návrhů je jak v zájmu účastníka řízení, tak je nutné garantovat vyšší stupeň objektivity při podávání vlastních návrhů (stanovisko Pl. ÚS - st.1/96). Ústavní soud dále upozorňuje, že postup nerespektující zákon by mohl být také důvodem pro odmítnutí návrhu podaného Ústavnímu soudu (sp. zn. II. ÚS 632/06, II. ÚS 1419/09, srov. též kárné rozhodnutí orgánu České advokátní komory ze dne 21. 3. 2003, ve věci č. 12/03, Bulletin advokacie 8/2003).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení (§62 a §83 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj