ECLI:CZ:US:2016:4.US.2575.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2575/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1. Aleny Fürnberg a 2. Michaela Fürnberga, obou zastoupených Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 56/2015-29 ze dne 11. června 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 162/2014-33 ze dne 10. února 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městský soud v Praze odmítl pro nepříslušnost žalobu podanou stěžovateli proti rozhodnutí ministra financí ze dne 8. 8. 2014 č. j. MF-52865/2014/4402, kterým byl zamítnut jejich rozklad proti výroku II rozhodnutí ministerstva financí ze dne 7. 5. 2014 č. j. MF-39191/2014/4402-49775/2013/44, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o náhradu za znárodněný majetek - podnik Pardubická rafinerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť J. Wertheimer, akc. spol., a to podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "dekret"), připadající na obchodní podíl Hugo Wertheimera ve výši 26,67 %. O podané kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé nesouhlasí s právním posouzením věci soudy a tvrdí, že ačkoli žádost směřovala výslovně k vydání rozhodnutí dle ustanovení §11 odst. 1 dekretu, Ministerstvo financí ji svévolně neposuzovalo jako žádost o vydání rozhodnutí o nároku na náhradu za znárodněný majetek, nýbrž přímo jako žádost o náhradu za znárodněný majetek a takto o ní rozhodl. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že podle dekretu je třeba o vzniku nároku nejprve rozhodnout samostatným rozhodnutím vydaným dle §11 odst. 1 dekretu a teprve poté rozhodnout o výši náhrady výměrem dle §11 odst. 4 citovaného dekretu. O náhradě za znárodněný majetek se tedy vedou postupně dvě řízení. Pakliže ovšem předmětem prvního z obou správních řízení je toliko vydání rozhodnutí stanovícího nárok na vydání výměru o výši náhrady ve smyslu §11 odst. 4 předmětného dekretu, nejedná se dle stěžovatelů o rozhodování o právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť vedlejší účastník řízení rozhoduje o nároku stěžovatelů, vedlejší účastník řízení a stěžovatelé tedy v žádném případě nemají rovné postavení. K tomu stěžovatelé doplnili, že soukromoprávní charakter bude mít až navazující řízení o vydání výměru o náhradě ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 dekretu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a je v zásadě toliko opakováním argumentů, které již stěžovatelé vznesli v řízení před správními soudy a s nimiž se tyto soudy dle mínění Ústavního soudu ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují s právním posouzením soudů, ještě nesvědčí o důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud v tomto směru souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v napadeném rozsudku, že stěžovatelé "nesprávně pro tyto účely rozlišují mezi povahou nároku na náhradu za znárodněný majetek a povahou výše této náhrady". Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelé si ustanovení §11 dekretu nevyložili správně, mylně se domnívajíce, že proces odškodnění je rozložen do dvou fází, do dvou samostatných řízení, z nichž to prvotní (o "vzniku nároku") je svým charakterem rozhodováním o veřejném subjektivním právu, kdežto druhé, navazující, se vede již jen za účelem určení výše náhrady a dle úsudku stěžovatelů má již soukromoprávní charakter. Nic z toho však z ustanovení §11 dekretu nevyplývá. V §11 odst. 1 dekretu stojí, že "[o] náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem". Odtud nelze existenci jakéhosi prvotního řízení žádným výkladem dovodit. Jinak tomu není ani ve spojení s odstavcem čtvrtým (či vůbec jiným ustanovením dekretu), dle něhož "[n]áhrada podle §9 odst. 1 písm. b) až d) (tj. v cenných papírech, v hotovosti nebo v jiných hodnotách - pozn. Ústavního soudu) jest splatná do šesti měsíců od doručení výměru o náhradě". Dané ustanovení, jak vidno, se týká otázky splatnosti přiznané náhrady, nikoli zavedení dalšího řízení o výši náhrady. Nadto v něm užité slovní spojení "výměr o náhradě" je třeba vykládat v kontextu dobového právního jazyka, a nikoli prizmatem soudobých právních pojmů. Jinými slovy, "výměrem o náhradě" je ve skutečnosti myšleno rozhodnutí správního orgánu o náhradě se vším, co k ní patří, tedy včetně její výše.
V poměrech souzené věci to tedy znamená, že při řešení otázky, zda rozhodování správního orgánu se týká záležitostí soukromého práva či veřejného práva, se plně uplatní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 88/2008-85 ze dne 19. 11. 2009. Dle nich právo na náhradu za znárodněný majetek má zřetelně soukromoprávní charakter, neboť jeho účelem je prostředky, které jsou typické pro právní vztahy soukromého práva (náhrada formou majetkové kompenzace), dosáhnout obnovení narušené rovnováhy v majetkoprávních vztazích. Na tomto odůvodnění Ústavní soud ničeho neústavního neshledává. Za této situace tudíž nebylo možno rozhodnutí správního orgánu napadnout správní žalobou dle §65 a násl. soudního řádu správního, nýbrž žalobou podanou dle části páté občanského soudního řádu, o čemž také byli stěžovatelé městským soudem náležitě poučeni. Konečně nelze přehlédnout, že s ohledem na ustanovení §46 odst. 2 soudního řádu správního ve spojení s §82 odst. 3 občanského soudního řádu stěžovatelům svědčí zachování lhůty k podání žaloby u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení dle části páté tohoto předpisu. Ústavní soud tedy nemohl rozumně dospět k závěru o odepření spravedlnosti v důsledku odmítnutí žaloby správními soudy.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu