ECLI:CZ:US:2018:4.US.2594.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2594/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jiřího Hrdého, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 29 ICdo 60/2014-15, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2014 č. j. 13 VSOL 60/2014-11 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014 č. j. 29 ICm 390/2014-3 (KSBR 29 INS 20221/2013-C1-3), spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě dlužníka (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému o určení, že pohledávka žalovaného ve výši 219 871,07 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek stěžovatele neexistuje, je neplatná a činí 23 666,66 Kč. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se žaloba podle §160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), odmítá. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel na přezkumném jednání popřel zajištěnou vykonatelnou pohledávku žalovaného a nezískal právo podat žalobu na určení neexistence pohledávky v popřené výši a není tudíž osobou oprávněnou k jejímu podání. Vrchní soud současně uvedl, že okolnost nesprávného poučení soudu prvního stupně o možnosti podat incidenční žalobu prostřednictvím insolvenčního správce není právně významná, a to navíc za situace, kdy stěžovatel jako dlužník určovací žalobu podal. Ke stěžovatelově námitce porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny odvolací soud poukázal na to, že ochrany práv se lze domáhat jen stanoveným postupem. Nelze proto přisvědčit nejen jeho odkazu na úpravu konkursních řádů účinnou do roku 1950, ale také možnosti přiměřeného použití §267a o. s. ř., neboť úpravu soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce lze použít v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech jen v případě podle §7 věty za středníkem insolvenčního zákona. Insolvenčnímu správci podle zákona přísluší právo, nikoli povinnost, popírat pohledávky přihlášených věřitelů a je jeho věcí, zda svého práva využije. Proto mu nelze vytýkat, že některou z přihlášených pohledávek nepopřel, což však nemá dopad na jeho odpovědnost v případě porušení povinnosti podle §37 odst. 1 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl. Dovolací soud podrobněji poukázal na obsah a rozsah popěrného práva stěžovatele (jako dlužníka) a popěrného práva insolvenčního správce, srovnal je za jednotlivých právem předpokládaných situací a připomněl judikaturu Nejvyššího soudu (sen. zn. 29 ICdo 33/2014, 29 NSČR 25/2011, 29 ICdo 45/2014) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2604/2014). Pro posouzení, v jakém směru se prosadí popěrný úkon stěžovatele ve vztahu k věřiteli, jenž pohledávku přihlásil [v souladu s vymezením podle §2 písm. g) insolvenčního zákona] jako zajištěnou, je přitom určující výsledek přezkumného jednání o této pohledávce ve vztahu k těm popírajícím subjektům, jejichž popěrné právo ve vztahu k zajištění omezení není (jiný věřitel, insolvenční správce). Dovolací soud uzavřel s tím, že v souzené věci není pochyb, že žádný z věřitelů ani insolvenční správce nepopřel právo žalovaného na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění (váznoucího na majetku dlužníka ve formě smluvně zřízeného zástavního práva). Tato skutečnost je proto určující pro posouzení, zda se za trvání účinků oddlužení mohlo prosadit popření této pohledávky stěžovatelem (v režimu §410 odst. 2 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud konstatoval, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a důvod odmítnout incidenční žalobu podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona byl dán; konečně (s ohledem na stěžovatelovy námitky, že postup a rozhodnutí soudů odporovaly ústavnímu pořádku České republiky) uzavřel s tím, že úprava, která dlužníku v oddlužení nepřiznává možnost účinného popření zajištěné pohledávky, je pouze logickým vyústěním režimu, který platí pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele v oddlužení.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu soudního řízení zaměřil na argumentaci týkající se jeho aktivní legitimace a skutečnosti, že nebyl insolvenčním soudem vyzván k odstranění vady svého podání, jež měla spočívat v doplnění chybějícího podpisu insolvenčního správce. Stěžovatel toto tvrzení doplnil sledem odkazů na judikaturu Ústavního soudu a požadavkem na zrušení napadených rozhodnutí, jež by umožnilo projednat jeho žalobu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Civilní soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Ústavní soud považuje jejich argumentaci za logickou a přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou. Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud velmi podrobně vysvětlily důvody pro posouzení věci, odkázaly přitom na judikaturu a na logické důvody, jež vedly k jejich závěrům. V obsáhlých odůvodněních obou soudů je zřetelně rozlišován status pohledávek zajištěného a nezajištěného věřitele a jejich důsledek pro režim práva dlužníka podat žalobu na určení neexistence pohledávky v popřené výši a z toho plynoucí důsledky pro rozhodnutí soudu o takovém návrhu (§160 odst. 4 insolvenčního zákona). Stejně tak musí Ústavní soud poukázat na jasnou argumentaci obou soudů, jež korigovaly nesprávný úsudek insolvenčního soudu o podání žaloby "prostřednictvím insolvenčního správce" a poukázaly na skutečnost, že stěžovatel žalobu podal a bylo o ní rozhodnuto.
Ústavní soud připomíná, že postup obou civilních soudů nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně dostupnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Na této skutečnosti nic nemění ani obsáhlé odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, když věcné řešení souzené věci odpovídá rozhodovací praxi a judikatuře Nejvyššího soudu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení z ryze formálních důvodů (když o podané žalobě bylo v souzené věci rozhodnuto ústavně konformně) či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na výsledek řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) stěžovateli nelze náhradu nákladů řízení přiznat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu