ECLI:CZ:US:2011:4.US.2609.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2609/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Diviš a spol. s. r. o., se sídlem Vrbenského 1551/30, 170 00 Praha 7, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, AK se sídlem Spálená 10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2011 sp. zn. 5 T 35/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání JUDr. I. K. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Stěžovatelka, která v trestním řízení vystupovala v postavení poškozené, s rozhodnutím soudu nesouhlasila z důvodu ztráty možnosti domoci se uplatněného požadavku na náhradu škody v rámci adhezního řízení. Uvedla, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 i přes její podnět odvolání proti zastavení řízení nepodalo a rozhodnutí zřejmě nabylo právní moci, a to i když bylo poznamenáno procesními nedostatky; ve věci samé upozornila na pochybnosti, zda skutečně došlo k promlčení trestního stíhání. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zmínila existenci občanskoprávního sporu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 63/2005, ve kterém se domáhá po JUDr. K. vrácení konkrétní finanční částky.
Z napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že soud zastavil trestní stíhání JUDr. I. K. obviněné pro trestný čin zpronevěry, kterého se měla dopustit tím, že shrnutě vyjádřeno převzala od poškozeného V. D. dne 1. 9. 2003 částku ve výši 3 300 000,- Kč k zaplacení konkrétní pohledávky a faktury, což však v celém rozsahu neučinila, čímž způsobila jmenovanému škodu ve výši 400 000,- Kč. Obvodní soud uvedl, že promlčecí doba skutku činila 5 roků, plynula od jeho dokonání (25. 11. 2003) a trvala do 25. 11. 2008 s tím, že k přerušení promlčení trestního stíhání nedošlo, neboť nebyla splněna podmínka podle ustanovení §67 odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., a to, že v promlčecí době byl spáchán trestný čin nový, pro který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle obvodního soudu se jmenovaná dopustila dne 28. 8. 2008 trestného činu podvodu podle §250 odst. 1,2 zákona č. 140/1961 Sb. za což byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. 1 T 70/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody. U trestného činu podle §248 odst. 1, 2, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. zákon stanoví trestní sazbu od dvou do osmi let, zatímco u skutku, pro který byla jmenovaná již pravomocně odsouzena, lze trest uložit v rozpětí trestní sazby od šesti měsíců do tří let. Obvodní soud proto trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry z důvodu promlčení zastavil.
Ústavní soud především odkazuje na svoji dosavadní publikovanou judikaturu (srov. usnesení II.ÚS 361/96, Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291), ve které vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Tímto způsobem Ústavní soud již v minulosti dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil.
Shora uvedené lze považovat i za východisko i pro závěr, že přes širokou paletu procesních práv, kterými poškozený v procesním řízení disponuje (srov. §43 tr. řádu), může poškozený napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. např. I.ÚS 570/99, publ. in Sb. n. u., sv. 22, str. 227, I.ÚS 249/2000, tamtéž, sv. 19, str. 303).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud; v projednávané věci za něho byl považován postup v souladu s trestním řádem. Rovněž Úmluva sama o sobě poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu. Jestliže však trestní řád připouští uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pak poškozený, který toto právo (řádně a včas) uplatnil, je poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z titulu, že se rozhoduje o jeho "občanském právu" (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99). Uvedené však platí pouze za situace, že trestní řízení bylo završeno vynesením odsuzujícího rozsudku (srov. ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu - "poškozený ... je oprávněn ...navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit ...škodu").
Jestliže tedy stěžovatelka brojí proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obžalované K., pak za situace, kdy neexistuje ústavně zaručené subjektivní veřejné právo poškozeného na trestní stíhání a odsouzení jiné osoby a kdy postavení poškozeného v úpravě trestního řízení procesního je koncipováno výše uvedeným způsobem, je zřejmé, že ústavní stížnosti nemohlo být vyhověno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Zjevná neopodstatněnost stížnostních námitek zakládající sama o sobě důvod pro odmítnutí návrhu vyloučila současně potřebu blížeji pátrat po oprávnění stěžovatelky (právnické osoby soukromého práva) ústavní stížnost podat (ačkoliv je ve stěžovaném usnesení za poškozeného označena fyzická osoba). Ať tak či onak nemohly by argumenty zpochybňující správnost rozhodnutí obecného soudu jeho kasaci přivodit. Totéž platí i o nadbytečném přezkumu přípustnosti ústavní stížnosti relativizované údajem stěžovatelky o existenci občanskoprávního sporu vedeného mezi ní a JUDr. I. K.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu