ECLI:CZ:US:2008:4.US.2618.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2618/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2008 o ústavní stížnosti O. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, čj. 29 Co 505/2007-227, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 3. 2007, čj. 16 C 114/2005-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označená usnesení, kterými 1) Okresní soud v Kladně neustanovil stěžovatelce zástupce pro dovolací řízení a 2) Krajský soud v Praze její odvolání proti usnesení okresního soudu odmítl.
Z ústavní stížnosti, přiložených napadených usnesení a připojeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, čj. 29 Co 72/2006-112, vyplynulo, že stěžovatelka jako žalovaná byla společně s L. T. a M. T. ve sporu s žalobkyní, Wüstenrot - stavební spořitelnou, a.s., zavázána povinností zaplatit žalobkyni částku 229 529,30 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním a požádala Okresní soud v Kladně, aby jí ustanovil zástupce pro dovolací řízení. Okresní soud její žádosti ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl mimo jiné s odůvodněním, že jde o bezúspěšné bránění práva. Stěžovatelka se proti usnesení okresního soudu odvolala, odvolání však nesplňovalo náležitosti podle ustanovení §205 o. s. ř. Stěžovatelka ani po opakovaných výzvách okresního soudu vady odvolání neodstranila, neboť v reakci na výzvy soudu ve svých podáních buďto rekapitulovala smluvní vztah s žalobkyní, nebo opakovaně hodnotila postup při uzavírání smluvního vztahu a způsob notářského ověřování listin. Krajský soud v Praze proto ústavní stížností napadeným usnesením odvolání odmítl podle ustanovení §212 (pozn. ÚS: správně §211) a ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu.
Argumentace v ústavní stížnosti byla zaměřena výhradně do věci samé a stěžovatelka ji uzavřela vyjádřením přesvědčení, že se v jejím případě nejedná o bezúspěšné bránění práva.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo odvolací řízení zastaveno. Odmítl-li Krajský soud v Praze napadeným usnesením stěžovatelčino odvolání proti usnesení soudu prvého stupně, měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici mimořádný opravný prostředek - žalobu pro zmatečnost, kterou mohla usnesení odvolacího soudu napadnout. Jinými slovy vyjádřeno, měla k dispozici procesní prostředek, který však nečerpala, což založilo závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nebyla právně zastoupena, ač povinnost právního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti je podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dána již od okamžiku podání ústavní stížnosti, a že stěžovatelčino podání absolutně postrádalo ústavněprávní argumentaci vztahující se k napadeným usnesením obecných soudů. Ústavní soud však považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatelku k odstranění těchto vad, neboť byť by i byly tyto vady napraveny, nemohlo by to na nepřípustnosti ústavní stížnosti nic změnit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj