ECLI:CZ:US:2008:4.US.2647.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2647/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele M. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 5. září 2007, č.j. 3 Aps 7/2006-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to v jeho části II, kde Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2006 č.j. 15 Ca 220/2005-61. V kasační stížnosti, jakož i v žalobě podané u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), se navrhovatel - nyní stěžovatel - domáhal ochrany proti nezákonným zásahům do svých práv zakotvených v ustanovení §16 odst. 2 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Zmiňovaných zásahů se mělo dopustit Zastupitelstvo města Roudnice nad Labem (dále jen "zastupitelstvo") především tím, že navrhovateli (nyní stěžovateli) nebylo umožněno v souladu s ustanovením §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích, vyjadřovat se na zasedáních zastupitelstva, a když už mu to umožněno bylo, byl neustále účelově přerušován, což mělo podle stěžovatele charakter šikanování.
Stěžovatelova argumentace, popisující skutečnosti, v nichž lze spatřovat zásah do jeho základních subjektivních práv a svobod nebo dokonce jejich porušení, se pohybuje zejména v oblasti jednoduchého práva. Ústavní soud však přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a posoudil ústavněprávní rovinu věci samé.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže má za to, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní subjektivní právo nebo svoboda, jež plyne z ústavního práva v materiálním slova smyslu. Proto poté, co Ústavní soud přezkoumal stížnost stran dodržení lhůt, nutnosti vyčerpání opravných prostředků, povinnosti právního zastoupení, jakož i dalších náležitostí, byl nucen určit, která ze základních práv a svobod jsou zakotvena v ustanovení §16 odst. 2, zvláště pak v ustanovení §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích. Při svých úvahách vycházel z toho, že Česká republika je demokratický právní stát, jenž je založen na úctě k právům a svobodám člověka i občana a kde lid je zdrojem veškeré státní (veřejné) moci. Lid tuto moc vykonává a priori nepřímo prostřednictvím k tomu určených orgánů. Přímý výkon státní (veřejné) moci je pak jen určitou výjimkou z pravidla. Využívá se v těch případech, kdy je to zapotřebí vzhledem k závažnosti rozhodované otázky, kdy je zapotřebí zvýšená kontrola výkonu státní (veřejné) moci a v posledním případě v okamžiku, v němž je nutno obnovit základní hodnoty, jež jsou skryty v čl. 9 Ústavy České republiky, tedy hodnoty spadající do samé podstaty demokratického právního státu. Ústavní soud je názoru, že právě ustanovení §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích umožňuje uplatňovat princip účasti lidu na veřejné (státní) moci, je tedy jednou z mnoha stránek čl. 21 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud, jak je z výše uvedeného patrno, vnímá citované ustanovení §16 odst. 2 jako jednu z forem realizace práva občanů na správu věcí veřejných. Zbývá proto posoudit jednak to, zda v daném případě skutečně došlo k zásahu do tohoto základního subjektivního práva (svobody), jednak to, jestli tento případný zásah nehraničí s porušením základního subjektivního práva (svobody), neboť jen v případě porušení by směl Ústavní soud stížnosti vyhovět. Ústavní soud považuje v této souvislosti za nanejvýš nutné připomenout, že v projednávané věci jde o ústavní principy, jež je potřeba vyvažovat a kde tedy z jejich povahy samé neplatí "černobílý" svět "vše nebo nic" ("all or nothing" - Dworkin, R. Taking rights seriously. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1978.). Aby bylo možno posoudit, zda došlo k zásahu popřípadě porušení základního subjektivního práva (svobody), zkoumal Ústavní soud pečlivě nejen rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu, ale také zápisy z vybraných zasedání Zastupitelstva města Roudnice nad Labem. Na základě těchto dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že se zastupitelstvo nedopustilo porušení práv plynoucích z ustanovení §16 odst. 2 zákona o obcích, ani žádného jiného práva (svobody), jehož realizaci uvádí v život citované ustanovení §16 zákona o obcích. Ústavní soud naopak zastává přesvědčení, že zastupitelstvo jednalo zcela v souladu s ustanovením §16 odst. 2 písm. c), když usměrňovalo projev stěžovatele, kterýžto se jal vykonávat svoje subjektivní právo toliko způsobem, který je v přímém rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Krajský soud tak posuzovanou věc vyhodnotil správně, usoudil-li, že demokracie neznamená anarchii. V daném případě bylo zapotřebí chránit samotný princip demokratického právního státu před takovým výkonem práva podílet se na správě věcí veřejných, jenž samotný princip demokratického právního státu podrývá.
Lze tedy podle Ústavního soudu uzavřít, že v posuzované věci nedošlo ani k zásahu, natož pak k porušení základního subjektivního práva (svobody) stěžovatele. Návrh byl tedy v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., v aktuálním znění, odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu