ECLI:CZ:US:2011:4.US.2652.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2652/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti FENICIA, spol. s r. o., Nad Úpadem 234, Praha 4, právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Šmeralem, Hálkova 1, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 110 EC 291/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného náhradově nákladového výroku rozsudku obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem byla vedlejšímu účastníkovi, panu L. S., uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1.010,- Kč s úrokem z prodlení od 14. 4. 2007 do zaplacení. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 3.420,- Kč k rukám právního zástupce. Stěžovatel však požadoval ve svém žalobním návrhu náklady řízení ve výši 8.220,- Kč, přičemž svůj nárok opíral o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem (dále jen "vyhláška"). Dle stěžovatele se nejedná v předmětném případě o nahodilý jev, nýbrž o systematickou a opakovanou chybnou interpretaci podústavního práva. V předmětné věci nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v žalobcem požadované výši, resp. byla přiznána náhrada nákladů pouze podle advokátního tarifu, tedy v nižší částce, než žalobce požadoval, čímž byl žalobce značně znevýhodněn. Obecný soud nepochopil systém odměn advokátů při poskytování právní pomoci a náhrad nákladů řízení, tedy celého vzájemného postavení zákonných úprav advokátního tarifu a vyhlášky. Náklady řízení nejsou jakousi odměnou pro advokáta, ale jsou celé nárokem žalobce. Odměnu si každý klient řeší se svým advokátem samostatně a v daném případě není nutné, aby soud určoval výši odměny advokátovi formou mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, neboť tento postup je §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dán soudu pouze jako alternativa k vlastnímu uvážení pro zvláštní situace, kdy dle ustálené judikatury se tento postup právě použít nemá, neboť se použije v opačném případě, tedy, když náklady neúměrně vzrostou.
III.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
Pokud se týká výše částky, o kterou měla být stěžovatelka zkrácena, dal Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a II.ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu