ECLI:CZ:US:2021:4.US.2662.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2662/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 28 Cdo 1802/2021-933 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2021 č. j. 11 Co 150/2020-871, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Školy a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jsou nesprávná a nepřípustně zasahují do jejích ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a vzhledem k tomu, že tato nesprávná soudní rozhodnutí v konečném důsledku zasahují i do jejích majetkových poměrů, porušují rovněž právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích obsáhlých příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí celkem devíti individualizovaných pozemků v kat. úz. Dívčí Hrad. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2019 č. j. 15 C 276/2013-576, ve spojení s usnesením ze dne 27. 4. 2020 č. j. 15 C 276/2013-627, žalobě vyhověl.
3. Proti rozsudku okresního soudu brojili oba vedlejší účastníci samostatnými odvoláními. Na jejich základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že souhlasí se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu, na které pro stručnost odkázal, avšak že dospěl k odlišným právním závěrům, jež vedly k zamítnutí žaloby. Výslovně zdůraznil, že majetek stěžovatelky byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), přičemž účinky konfiskace nastaly ex lege ke dni jeho účinnosti, tj. k datu 23. 6. 1945, tudíž majetková křivda byla na stěžovatelce spáchána před datem 25. 2. 1948, tedy mimo tzv. rozhodné období. Z tohoto důvodu není stěžovatelka k žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně kterých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - dále jen "ZMV"), aktivně legitimována.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda je stěžovatelka ve věci aktivně legitimována, respektive, je-li osobou oprávněnou podle §18 odst. 1 ZMV, která byla Nejvyšším soudem vyřešena, avšak podle jejího názoru má být posouzena jinak. K tomu doplnila, že předmětný majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), ve znění pozdějších předpisů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) stěžovatelka namítla, že rozsudek krajského soudu nebyl řádně odůvodněn, čímž bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností "v celém rozsahu" [v části proti výrokům o nákladech řízení se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. K meritu připomenul, že základním zákonným předpokladem k podání žaloby o určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 ZMV je mimo jiné okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, a zdůraznil (s odkazem na judikaturní závěry Ústavního soudu), že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z těchto důvodů nelze účinky konfiskace zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (ledaže by správní rozhodnutí bylo nicotné). S odkazem na další závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen ve vztahu k části jejího majetku, takto označena, proto nelze přitakat argumentaci, že by konfiskace dopadala toliko na majetek označený v konfiskační vyhlášce, resp. na majetek nacházející se na území místně příslušného orgánu, který konfiskační vyhlášku vydal. Odvolal se též na závěry Nejvyššího správního soudu formulované v rozhodnutí ze dne 31. 12. 1946 sp. zn. 337/45, podle nichž nebylo k provedení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace. Nejvyšší soud akcentoval, že tyto závěry krajský soud bezezbytku respektoval, a dodal, že neshledal důvody, pro které by se měl od nich odchýlit a věc posoudit jinak (doplnil, že ani dovolací argumentace neskýtá podklad pro takový postup). Nejvyšší soud posléze reagoval na další dovolací námitky (konfiskace bez ohledu na to, že v době účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byl majetek dotčen právními úkony z doby nacistické okupace, nezbytnost kategorizace stěžovatelky podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 rozhodnutím zemského národního výboru, následné podrobení majetku stěžovatelku "paralelní konfiskaci" a deficit odůvodnění rozsudku krajského soudu), přičemž žádnou z nich neshledal za relevantní.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka zejména v těchto aspektech:
a) existenci restitučního nároku posuzovaly nepříslušné soudy v jiném druhu soudního řízení a bez předchozího správního řízení,
b) v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 ZMV nejsou soudy příslušné posuzovat aplikaci výluk pro restituci podle §8 odst. 1 ZMV,
c) stěžovatelce bylo odepřeno právo na zákonného soudce,
d) napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro absenci řádného odůvodnění,
e) obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně a interpretovaly jej způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti,
f) organizace přidělování sporů v restitučních věcech u Nejvyššího soudu nezaručuje právo na spravedlivý proces.
6. Pro vyloučení jakýchkoliv pochybností stěžovatelka uvedla, že v žádném případě nehodlá obecně zpochybňovat platnost tzv. konfiskačních dekretů prezidenta republiky, pouze je přesvědčena, že její majetek nebyl nikdy konfiskován.
7. K námitkám sub a) až c) doplňuje, že předmětem řízení nemělo být posouzení jejího restitučního nároku "jako takového", ale toliko určení, zda se vedlejší účastník platně stal vlastníkem sporných nemovitostí, resp. zda je jejich vlastnicí vedlejší účastnice, vůči níž je stěžovatel oprávněn požadovat vydání nemovitostí v novém samostatném restitučním řízení. Protože jde o zemědělské nemovitosti, tak o existenci restitučního nároku de facto rozhodovaly věcně nepříslušné soudy v jiném typu soudního řízení bez předcházejícího zákonem předvídaného správního řízení. S odkazem na konkretizovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu připomíná, že v řízení o určení vlastnictví podle §18 odst. 1 ZMV nelze zkoumat nic jiného, než platnost sporného zcizení majetku.
8. Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v absenci reakce obecných soudů na námitky vyvracející závěr o konfiskaci jejího majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.
9. Na základě (podle stěžovatelky nesprávné) interpretace podústavního práva dospěly obecné soudy k chybnému závěru, že její majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., proto není aktivně legitimována k podání žaloby podle §18 odst. 1 ZMV. Pochybení obecných soudů spatřuje ve skutečnosti, že nebyly aplikovány závěry vyjádřené Ústavním soudem v nálezech ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20. Kromě jiného stěžovatelka upozorňuje, že na základě tvrzených konfiskačních vyhlášek okresních národních výborů "nedošlo k faktickému odejmutí majetku", došlo k tomu až na základě postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.
10. Podle názoru stěžovatelky právo na soudní ochranu nezaručuje organizace přidělování sporů v restitučních věcech u Nejvyššího soudu ČR (správně "Nejvyššího soudu"), které "nezaručuje vnitřní kontrolu nad správností rozhodování této instance tak, jak tomu je v jiných věcech". Připomíná, že v restitučních věcech rozhoduje pouze jediný senát, a to senát 28 Cdo, takže rozhodují stále "ti samý soudci uvedeného senátu, což má nepochybně zásadní dopad na deformaci vytváření konstantní judikatury".
11. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušují zásadu in favorem restitutionis, jakožto jeden ze základních principů, které musí soudy a státní orgány v restitučních věcech respektovat, tudíž jsou neústavní a měla by být zrušena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě záležitostí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádnou kvalifikovanou vadu napadená rozhodnutí nevykazují.
14. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ani taková relevantní pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
15. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka jednak opakuje námitky, které uplatnila již v předchozím řízení před obecnými soudy, a to argumentací o neprovedení konfiskace jejího majetku a deficitu odůvodnění rozsudku krajského soudu, jednak formuluje námitky nové, a to k nepříslušnosti soudů a proti organizaci přidělování sporů u Nejvyššího soudu.
16. Ústavní soud shledal, že podmínkami provedení konfiskace stěžovatelčina majetku se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly ústavně konformním způsobem (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku krajského soudu a zejména podrobnou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu na str. 3 až 6). Podle Ústavního soudu není důvod pro odchylku od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, takže ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, tudíž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Z toho plynou i další závěry (nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím "uskutečnění konfiskační vyhlášky" či "účinnost konfiskace"). Protože závěry obecných soudů jsou souladné se zmíněným stanoviskem, není dán důvod pro vyhovění stěžovatelčině podnětu k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu.
17. Neopodstatněnou je i stěžovatelčina námitka o nepříslušnosti soudů a dílčí námitky na ni navazující. Žaloba podle §18 odst. 1 ZMV je druhem určovací žaloby, o níž rozhodují soudy podle části třetí občanského soudního řádu, jejichž příslušnost se řídí obecnými pravidly. Nejde tedy o žalobu podle části páté občanského soudního řádu, která slouží k "přezkumu" předchozího pravomocného rozhodnutí orgánu moci výkonné, orgánu územního samosprávného celku, orgánu zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčího orgánu zřízeného podle zvláštního právního předpisu, o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva. Určení věcné příslušnosti obecných soudů ve stěžovatelčině věci tak korespondovalo povaze sporu.
18. Zastává-li stěžovatelka názor, že v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 ZMV není možné zkoumat restituční výluky, opomíjí, že v její věci nešlo o zkoumání takové výluky, nýbrž o posouzení aktivní věcné legitimace. Z dikce §18 odst. 1 ZMV plyne nezpochybnitelný závěr, že takovou legitimaci k podání určovací žaloby má "oprávněná osoba", tj. právnická osoba uvedená v §3 ZMV, avšak jen za podmínky, že tato osoba nebo její právní předchůdce utrpěly majetkovou křivdu v tzv. rozhodném období, tedy v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Zaměřily-li se soudy na zjištění data, k němuž došlo ke konfiskaci stěžovatelčina majetku, nezkoumaly restituční výluku podle §8 odst. 1 písm. h) ZMV, ale posuzovaly její status, jako osoby oprávněné. Z tohoto hlediska je plně akceptovatelný závěr, že stěžovatelka k podání žaloby podle §18 odst. 1 ZMV neměla aktivní legitimaci, tj. nebyla nositelkou takového subjektivního (hmotného) práva, které by odůvodňovalo její zařazení do množiny subjektů oprávněných k podání určovací žaloby podle uvedeného ustanovení.
19. Ani námitka stěžovatelky proti přidělování sporů v restitučních věcech u Nejvyššího soudu není způsobilým důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Přidělení jejího dovolání senátu 28 Cdo bylo v souladu se žádoucí specializací jednotlivých senátů Nejvyššího soudu, která je transparentním způsobem vyjádřena v rozvrhu práce. Odlišný názor údajně několika desítek soudců okresních soudů, krajských soudů i vrchních soudů (str. 21 ústavní stížnosti) o konfiskaci stěžovatelčina majetku ještě nemusí nutně znamenat nesprávnost právního názoru Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl naplněním jeho role při zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování zakotvené v §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
20. Právně vadná je stěžovatelčina představa o tom, že napadená rozhodnutí zasahují (v konečném důsledku) do jejích majetkových poměrů, tudíž porušují rovněž její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, protože v posuzované věci nejde o situaci, kdy by stěžovatelce bylo odňato již konstituované vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně kdy by jí vzniklo tzv. legitimní očekávání, že právě tyto pozemky nabude do svého vlastnictví (srov. podrobnou argumentaci v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3397/17), dokonce nejde ani o situaci, kdy by stěžovatelka uplatňovala své údajné právo na vydání tohoto majetku.
21. Dospěly-li krajský soud i Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem k závěru, stěžovatelka není oprávněnou osobou k podání žaloby podle §18 odst. 1 ZMV, neporušily tím zásadu in favorem restitutionis. Toto výkladové pravidlo nemá oporu v ústavním pořádku a není "všeobjímajícím" atributem restitučních nároků, je součástí teleologické interpretace a uplatní se "v pochybnostech". Ve stěžovatelčině věci žádné relevantní výkladové pochybnosti nevznikly.
22. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu