ECLI:CZ:US:2022:4.US.2670.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2670/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 7 Tdo 563/2022-495, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 4 To 380/2021-407 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. června 2021 č. j. 3 T 39/2019-351, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, Evy S. (jedná se o pseudonym), a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 - Braník, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Z. G. se postavení vedlejší účastnice řízení nepřiznává.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a o přednostní projednání jeho návrhu podle §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Stěžovatel dále navrhuje, aby jeho manželce Z. G. bylo přiznáno postavení vedlejší účastnice řízení. Z. G. zaslala Ústavnímu soudu návrh, aby jí bylo přiznáno postavení vedlejší účastnice, neboť má právní zájem na výsledku řízení. V případě, že by bylo ústavní stížnosti vyhověno, by odpadl právní důvod platby nemajetkové újmy vedlejší účastnici Evě S. (jedná se o pseudonym) a škody vedlejší účastnici Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen "pojišťovna").
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil tak, že od roku 2015 do roku 2019 v obci X soustavně vyhledával přítomnost poškozené vedlejší účastnice Evy S., přistupoval do její bezprostřední blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí i usmrcením, čímž jí přivodil významný rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která u ní byla přítomna již v roce 2014, a to v důsledku předchozího obdobného počínání stěžovatele, za které byl již v roce 2016 okresním soudem odsouzen. Vedlejší účastnice v důsledku jeho chování ztratila pracovní způsobilost, je ve stavu invalidity s velmi nepříznivou vyhlídkou vyléčení. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl umístěn do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozeným vedlejším účastnicím Evě S. ve výši 975 962 Kč a pojišťovně ve výši 3 856 Kč.
5. Stěžovatel, státní zástupkyně i obě vedlejší účastnice napadli rozsudek okresního soudu odvoláními. Na jejich základě krajský soud rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu v celém výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastnicím Evě S. nemajetkovou újmu ve výši 1 463 943,50 Kč a pojišťovně částku ve výši 5 383 Kč. Odvolání stěžovatele i státního zástupce byla jako nedůvodná zamítnuta podle §256 trestního řádu.
6. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným, aniž by ve skutkové větě výroku rozsudku okresního soudu byl obsažen úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkových podstat. Postrádá uvedení místa, času či způsobu spáchání trestných činů. Namítá, že poškozená je proti němu zaujatá, což bylo prokázáno i znaleckým posudkem Mgr. Šnorka a MUDr. Fiedlerové. Stěžovatel nepochopil, z čeho pramenila společenská škodlivost jeho jednání, když poškozená např. uvedla, že se jí podíval do očí či že ho spatřila oknem u něj doma.
8. Stěžovatel namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Vyslechnutí svědci totiž popisovali setkání mezi stěžovatelem a poškozenou před zahájením trestního stíhání anebo setkání, k nimž mělo dojít již po roce 2014, pouze zprostředkovaně. Stěžovatel neměl šanci vyvrátit svědectví poškozené, neboť jejich setkávání nebyl nikdo přítomen, tudíž jde o situaci, kdy stojí stvrzení poškozené proti jeho tvrzení, přičemž popírá, že by se něčeho vůči poškozené dopustil.
9. Stěžovatel dále namítá, že nebylo prokázáno, že by k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u poškozené došlo, neboť to nebylo v řízení prokázáno. Domnívá se, že psychický stav poškozené je stejný jako v roce 2014.
10. Stěžovatel poukazuje i na procesní pochybení krajského soudu, který mu nedoručil odvolání státního zástupce a obou poškozených, přesto však tato odvolání byla projednána a krajský soud o odvoláních rozhodl, čímž došlo k porušení pravidel kontradiktornosti řízení a spravedlivého procesu. V tomto postupu spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s postupem krajského soudu, který odmítl nařídit provedení revizního znaleckého posudku. V jeho věci byly vypracovány dva znalecké posudky, které si protiřečily, bylo proto nutno nařídit vyhotovení revizního znaleckého posudku, neboť by to mohlo vést k tomu, že by byl zproštěn obžaloby. Stěžovatel se domnívá, že za účelem vyhotovení revizního znaleckého posudku by měli být jmenováni znalci dva, jeden pro obor psychiatrie, druhý pro obor psychologie.
12. Stěžovatel má výhrady proti znaleckému posudku znalce v oboru psychiatrie MUDr. Tučka, který na něj zpracovával znalecký posudek i v jiném trestním řízení pod sp. zn. 7 T 203/2013, přičemž s ním vedl hovor pouze 45 minut a některé pasáže doslovně opsal z posudku v uvedené trestní věci. Stěžovatel má proto za to, že posudek není kvalitně zpracován. Vyzdvihuje naopak znalecký posudek znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., který byl v posuzované věci zpracován a který u stěžovatele neshledal v podstatě žádné patologické jevy. Závěr znaleckého posudku MUDr. Tučka, byť přijal i některé dílčí závěry PhDr. Karla Netíka, CSc. je však zcela odlišný. Nadto krajský soud konstatoval, že více věří znalci MUDr. Tučkovi, kterého zná, než znalci PhDr. Karlu Netíkovi, CSc. z Prahy, kterého nezná, což stěžovatel považuje za nepřípustný způsob hodnocení důkazů. Z tohoto rozporuplně zjištěného skutkového stavu podle stěžovatele plyne nutnost zpracování revizního znaleckého posudku.
13. Stěžovatel naproti tomu nesouhlasí se znaleckými posudky MUDr. Fiedlerové a Mgr. Šnorka, které se týkaly vedlejší účastnice S. a v nichž je popsána jako oběť stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedení znalci jsou pracovně podřízeni MUDr. Tučkovi. Domnívá se, že nebylo napadenými rozhodnutími přesvědčivě vysvětleno, proč by vedlejší účastnice Eva S. nemohla svou nemoc předstírat, aby se mu pomstila. Její výpověď v hlavním líčení nelze považovat za konzistentní, neboť např. uvedla, že jí stěžovatel dne 27. 5. 2019 měl vniknout na pozemek a zničit zahradu, což bylo i prověřováno orgány činnými v trestním řízení a věc byla odložena, neboť byl v uvedenou dobu v zahraničí. Stěžovatel dále rozvádí, že vedlejší účastnice Eva S. mu a jeho manželce záviděla, jak krásně si opravili stavení a vybudovali zahradu, neboť ona si svou usedlost zrekonstruovala přesně po jeho vzoru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
16. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel uplatňuje námitky, které byly již obecnými soudy v trestním řízení vypořádány ústavně konformním způsobem. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav a způsob hodnocení důkazů, na základě něhož soudy dospěly k dané právní kvalifikaci. Stěžovatel takto rozporuje zejména páchání trestné činnosti, zpochybňuje výpověď poškozené, jakož i to, že by se u ní vyskytující posttraumatická stresová porucha v důsledku jeho jednání zhoršovala. Stejně tak v doplnění ústavní stížnosti zpochybňuje validitu znaleckých posudků provedených v hlavním líčení. Ústavní soud k uvedenému podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je však třeba zdůraznit, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci dovodit nelze. Ústavní soud shledává napadená rozhodnutí vnitřně konzistentními, když hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti odpovídá právním závěrům z důkazů vyvozených. K námitce stěžovatele na postup soudů, které nenařídily provedení revizního znaleckého posudku za situace, kdy se závěry znaleckých posudků dvou různých znalců lišily, Ústavní soud uvádí, že jelikož soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily, proč se přiklonily k závěrům znalce MUDr. Tučka, nemá důvod jejich úvahy dále přezkoumávat.
17. Stěžovatel namítá nedostatečný popis skutku uvedený ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, což je námitka, která byla již podrobně analyzována Nejvyšším soudem v napadeném usnesení. Z hlediska naplnění skutkové podstaty je stěžejní znění zákona, tedy je nutno naplnit znaky skutkové podstaty, které vyplývají ze zákona. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Toho se stěžovatel zjevně dopustil, jak vyplývá z dokazování, neboť vedlejší účastnice vypověděla v hlavním líčení, přičemž její výpovědi okresní soud uvěřil, že stěžovatel jí vyhrožoval mimo jiné i usmrcením. Dále přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje. To opět bylo prokázáno zejména věrohodnou svědeckou výpovědí vedlejší účastnice. Stěžovatel neustále vyhledával její blízkost, číhal, kdy vyjde ze svého domu, aby na ni pak vulgárně pokřikoval, nabízel jí pohlavní styk, neustále vstupoval do její intimní zóny, i když se mu vedlejší účastnice snažila vyhýbat apod. Konečně zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K tomu též došlo, neboť u vedlejší účastnice se vlivem mnohaletého jednání stěžovatele výrazně zhoršila posttraumatická stresová porucha, která původně vznikla právě v důsledku předchozího obdobného jednání stěžovatele v minulosti, za něž byl již odsouzen. Tato skutečnost byla prokázána znaleckými posudky, kdy poškozená se nachází ve stavu invalidity, ztratila schopnost pracovat, prochází úzkostnými a depresivními stavy, a tedy je nepochybné, že tato porucha zdraví trvá déle než šest týdnů, neboť trvá již v řádu let a prognóza vyléčení je velmi špatná. Závěry obecných soudů o tom, že v posuzované věci došlo k naplnění všech znaků skutkových podstat, jsou ústavně souladné.
18. Stěžovatel namítá procesní pochybení spočívající v tom, že krajský soud ho neseznámil s odvoláním státní zástupkyně a obou poškozených vedlejších účastnic, přičemž odvolání vedlejších účastnic byla úspěšná. Nejvyšší soud uvedené pochybení akceptoval, nicméně z něj nevyvodil procesní důsledky. Ústavní soud se s tímto postojem Nejvyššího soudu ztotožňuje. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutno si při prolomení zásady kontradiktornosti klást otázku, zda odvolání poškozených přináší pro postup nebo výsledek trestního řízení nějaké nové relevantní argumenty nebo důkazní návrhy (viz nález ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3418/18 a usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 90/19; obě rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci však k uvedenému nedošlo. Ve veřejném zasedání před krajským soudem nebylo vedeno žádné další dokazování, neboť krajský soud dospěl k závěru, že dokazování v hlavním líčení bylo úplné. Jde-li o argumentaci uvedenou v odvolání vedlejší účastnice S., ta neobsahovala nové argumenty, které by nezazněly již v průběhu hlavního líčení. Vedlejší účastnice S. již od počátku trestního řízení, kdy se připojila se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy prostřednictvím svého zmocněnce, uváděla, že plná výše jejího nároku sestávající z nároku bolestného a nároku za ztížení společenského uplatnění činí 1 463 943,50 Kč, přičemž tato výše byla stanovena na základě znaleckého posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého. Okresní soud jí přiznal nárok v nižší výši z důvodu jejího údajného spoluzavinění, které mělo spočívat, stručně řečeno, v tom, že se nezačala se svými psychickými obtížemi způsobenými jednáním stěžovatele léčit dříve. Vedlejší účastnice však v průběhu hlavního líčení vysvětlila, proč se neléčila již dříve. Důvod tkví v samé podstatě její psychiatrické diagnózy, kdy pacienti obecně nejsou v důsledku nemoci schopni se k léčbě odhodlat, obvykle musí mít v tomto silnou podporu ze svého okolí. Stěžovatel tedy byl již v průběhu hlavního líčení seznámen s argumentací vedlejší účastnice Evy S. a měl možnost na její argumentaci, posléze uvedenou i v odvolání, procesně reagovat. Krajský soud této argumentaci vedlejší účastnice Evy S., která ve své podstatě zůstala neměnná po celé trestní řízení, přiznal, na rozdíl od okresního soudu, plnou relevanci.
19. Jde-li o odvolací argumentaci pojišťovny, ta byla taktéž od doby, kdy se tato vedlejší účastnice se svým nárokem připojila k trestnímu řízení, neměnná. Tato vedlejší účastnice vyčíslila svůj nárok na 5 383 Kč, přičemž předložila rozpis nákladů na hrazené služby, kde jsou zahrnuty náklady, které byly vynaloženy na léčbu vedlejší účastnice Evy S., a to počínaje dnem 5. 3. 2019, tedy ode dne, kdy tato vedlejší účastnice Eva S. oznámila orgánům činným v trestním řízení jednání stěžovatele. Krajský soud tedy i v tomto případě přiznal argumentům této vedlejší účastnice plnou relevanci. Jde však o argumenty, které byly vzneseny již na počátku trestního řízení a stěžovatel tedy měl možnost se s nimi seznámit a procesně na ně reagovat dříve než v podaném odvolání. Odvolání státní zástupkyně bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 trestního řádu. Nadto následně v průběhu veřejného zasedání stěžovateli možnost seznámit se s obsahem podaných odvolání a reagovat na ně upřena nebyla, neboť za účasti stěžovatele byla všechna odvolání přečtena a stěžovatel na jejich obsah reagoval, a to tak, že popřel, že by se čehokoliv dopouštěl. Uvedené procesní pochybení krajského soudu tedy nemělo žádný vliv na výsledek řízení a nelze dovodit porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ústavní soud o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval, protože ústavní stížnost posoudil bezodkladně po jejím podání.
21. Jde-li o vedlejší účastenství Z. G., Ústavní soud jí postavení vedlejší účastnice nepřiznal (I. výrok). Ústavní soud vychází ze zákonné konstrukce vedlejšího účastenství, která je i v řízení před Ústavním soudem upravuje jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Manželce stěžovatele by postavení vedlejší účastnice tedy přiznáno být mohlo, kdyby podle §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu prokázala právní zájem na výsledku řízení. Manželka stěžovatele poukazuje ve svém návrhu na svůj majetkový zájem na výsledku řízení, neboť napadená rozhodnutí zavázala stěžovatele z majetku ve společném jmění manželů nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným. Manželka stěžovatele měla v trestní věci stěžovatele postavení svědkyně, ve věci vypovídala a s její výpovědí se soudy vypořádaly. K věci se tedy zjevně vyjádřit mohla a její procesní aktivita je zachycena v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu je tedy znám její postoj k předmětu řízení. Z tohoto důvodu se jeví jako nadbytečné přiznat jí takové postavení, neboť její role v trestním řízení byla přesně vymezena. Ústavní soud k přiznání postavení vedlejšího účastníka osobě, která nebyla stranou trestního řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přistupuje výjimečně, např. v případech právního nástupnictví, a dále zejména tehdy, kdy přiznání statusu vedlejšího účastníka určité osobě může mít širší dopad a význam pro rozhodování obdobných věcí týkajících se konkrétní právní otázky (např. viz usnesení ze dne 28. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 3395/21).
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (viz bod 1), a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu