ECLI:CZ:US:2011:4.US.2684.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2684/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1472/2010-671 ze dne 22. června 2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 191/2009-607 ze dne 7. ledna 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Cm 154/2005-476 ze dne 25. března 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Cm 154/2005 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 14 Cm 154/2005-476 ze dne 25. března 2009 zamítl žaloby, kterými se stěžovatelka domáhala na žalované ROSSMANN, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částek 297.747,- Kč s přísl. a 893.241,- Kč s přísl. a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 75.767,30 Kč. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, přičemž v průběhu dovolacího řízení navrhla jeho přerušení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 105/2005. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 Cmo 191/2009-607 ze dne 7. ledna 2010 návrh stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení zamítl, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 74.064,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 1472/2010-671 ze dne 22. června 2011 odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody spočívající v ušlém zisku stěžovatelky vzniklém v souvislosti s porušením povinnosti žalované odebírat od stěžovatelky v období od 1. dubna 2003 do 30. dubna 2003 a od 1. července 2003 do 30. září 2003 zboží, k čemuž se měla žalovaná zavázat kupní smlouvou uzavřenou dne 2. ledna 2001 mezi stěžovatelkou a žalovanou.
Stěžovatelka brojí proti posouzení charakteru smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou dne 2. ledna 2001 obecnými soudy jako smlouvy nikoli kupní podle ust. §409 a násl. obchodního zákoníku, nýbrž smlouvy nepojmenované dle ust. §269 odst. 2 obchodního zákoníku, a proti jejich závěru o tom, že z této smlouvy pro žalovanou nevyplývala povinnost odebírat od stěžovatelky zboží, takže tím, že žalovaná od stěžovatelky přestala odebírat zboží, neporušila žádnou svoji povinnost a není splněn jeden z předpokladů pro eventuální nárok na náhradu škody.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas a polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž argumentace uváděná stěžovatelkou postrádá ústavněprávní rozměr.
Ústavní soud konstatuje, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování a právní posouzení obecnými soudy je logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné a rozhodně se nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy se též řádně vypořádaly s námitkami a tvrzeními stěžovatelky, které stěžovatelka v podstatě opakuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak ve věci vydaná rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na ně odkazuje. Sama skutečnost, že obecné soudy svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu