ECLI:CZ:US:2014:4.US.2712.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2712/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 18, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1410/2014-458 ze dne 11. 6. 2014, rozhodnutí Vrchního soudu Olomouc č. j. 1 Co 113/2013-384 ze dne 27. 6. 2013, Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-323, Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-291, Vrchního soudu Olomouc č. j. 1 Co 189/2012-260, Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-197, Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-176, a návrhu, aby věc byla přikázána k novému projednání k jinému soudu a jinému soudci u soudu I. stupně včetně příkazu jak konat, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 89, čl. 90, čl. 96 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a požaduje, aby věc byla přikázána k novému projednání k jinému soudu a jinému soudci u soudu I. stupně včetně příkazu jak konat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že v projednávané právní věci je dána nutnost korekce skrze kasaci Ústavního soudu z důvodu mnohých nespravedlivých, formalisticky a nepřezkoumatelně pojatých odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, včetně kvazi-zástupného a nepřezkoumatelného rozhodnutí Nejvyššího soudu a nesprávného úředního postupu. Podle stěžovatele je přímo úměrné excesům obou stupňů obecných soudů namístě, že věc bude odejmuta zákonnému soudci v kontextu mnoha závažných vad. Soud I. stupně i II. stupně i Nejvyšší soud porušily princip náležitého odůvodnění, právní jistoty i předvídatelnosti, rovnosti účastníků, založily rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními a porušily princip spravedlivého řízení.
Právní zástupce, který byl stěžovateli určen Českou advokátní komorou, uvedl, že rozhodné skutečnosti a svůj právní názor včetně návrhu petitu koncipoval samotný stěžovatel.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti o návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 12. 2012 zamítl návrh stěžovatele na opravu svého usnesení ze dne 12. 12. 2012 č. j. 25 C 812012-291, zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení a odňal mu osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Okresního soudu v Kroměříži č. j. 6 Nc 563/2010-95 ze dne 16. 2. 2011, odmítl žalobu pro neprojednatelnost a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 15 900 Kč. Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 1 Co 113/2013-384 ze dne 27. 6. 2013 jeho rozhodnutí potvrdil, vyjma výroku o nákladech řízení, kdy zavázal stěžovatele k zaplacení nákladů řízení v částce 8 228 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1410/2014-458 ze dne 11. 6. 2014 dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud ověřil, že se soudy námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že žaloba stěžovatele na ochranu osobnosti je přes výzvy k odstranění vad neprojednatelná. Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce pro řízení zdůvodnily tím, že ve věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť nezaplacením ceny provedeného díla žalovaným jako dlužníkem nemůže bez dalšího dojít ke snížení pověsti stěžovatele v očích jeho zákazníků. Soudy dále ozřejmily, z jakých důvodů nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na opravu usnesení. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedl, z jakých důvodů bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat shora uvedené závěry soudů.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Pokud se stěžovatel domáhá, aby Ústavním soudem byla věc přikázána k novému projednání k jinému soudu a jinému ("nezákonnému") soudci u soudu I. stupně, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud - s ohledem na kompetence svěřené mu čl. 87 Ústavy a dále konkretizované zákonem o Ústavním soudu - příslušný.
Ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-291 a č. j. 25 C 8/2012-176, kterými byl stěžovatel vyzván k doplnění podání, jde o návrh nepřípustný, neboť jde o rozhodnutí nemeritorní povahy, jimiž nebylo s konečnou platností rozhodováno a nemohlo jimi tak dojít k porušení práv stěžovatele. Teprve rozhodnutí, jimiž by byla stěžovatelova žaloba odmítnuta ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. pro neopravení či nedoplnění podání, by mohla být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však přípustný opravný prostředek, který je třeba vyčerpat.
Ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-197 a Vrchního soudu Olomouc č. j. 1 Co 189/2012-260 jde rovněž o návrh nepřípustný, neboť rozhodnutím vrchního soudu došlo ke zrušení odvoláním napadených výroků krajského soudu a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečná rozhodnutí, jež by mohla být napadena v souladu s ustanovením §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížností. O věci bylo nadto rozhodováno právě usnesením Krajského soudu Brno č. j. 25 C 8/2012-323 (rovněž napadeným touto ústavní stížností).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu