ECLI:CZ:US:2014:4.US.2746.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2746/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti T. A., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 14 To 95/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. Nt 408/2012, spojených s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí a s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2013 a doplněnou podáním ze dne 7. 11. 2013, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 1, 2, 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 Paktu o občanských a politických právech a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele též v rozporu s čl. 19, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel zároveň navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a uložil Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že podle §397 odst. 1 trestního řádu je při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace ze dne 15. 11. 2011, doplněných v přípise ze dne 1. 4. 2013, přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Jednalo se o vydání pro trestné činy účasti na ozbrojeném útvaru nestanoveném federálním zákonem podle č. 2 čl. 208 trestního zákoníku Ruské federace (dále jen "tr. zák. RF"); účasti ve stálé ozbrojené skupině (bandě) za účelem přepadení občanů podle č. 2 čl. 209 tr. zák. RF; loupeže, tj. přepadení za účelem zmocnění se cizího majetku ve zvlášť velkém měřítku, spáchané organizovanou skupinou po předběžné úmluvě, použití zbraně, neoprávněného vniknutí do bytu a těžkého ublížení na zdraví poškozenému podle písm. a, b, v č. 4 čl. 162 tr. zák. RF; úkladu o život pracovníka orgánů činných v trestním řízení za účelem maření výkonu zákonné činnosti spojené s ochranou veřejného pořádku a zabezpečením veřejné bezpečnosti a z pomsty za takovou činnost podle čl. 317 tr. zák. RF a neoprávněné koupě, úschovy a držení zbraní a nábojů v organizované skupině podle č. 3 čl. 122 tr. zák. RF.
Svá tvrzení o porušení základních práv stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti dokládá případy zpochybňujícími diplomatické záruky Ruské federace v případě extradice a uvádí, že je přesvědčen, že v případě jeho vydání mu hrozí nejenom nelidské ponižující zacházení, ale velmi pravděpodobně i ohrožení jeho zdraví a života. Poukazuje na kauzy osob, které se staly oběťmi mučení a jiného ponižujícího zacházení a v této souvislosti zdůrazňuje svou obavu, že bude stižen obdobným osudem. Stěžovatel tvrdí, že s ohledem na svou úzkou vazbu k SRN, resp. k EU, kde žije se svou rodinou téměř 10 let, by mu měla být přiznána práva jako "euroobčanovi" a z tohoto pohledu posuzována i extradiční žádost Ruské federace, resp. Dagestánu. Uvádí, že jeho trestní stíhání v Ruské federaci, resp. Dagestánu je smyšlené a upozorňuje na specifickou situaci v Dagestánu, která je podle jeho názoru ještě horší než situace v Ruské federaci. Stěžovatel dále namítá pronásledování pro svou víru ("čistý islám"), přičemž tvrdí, že ani jeden ze soudů se otázkou, v čem se jeho víra může dostat do rozporu s oficiálním náboženstvím v Ruské federaci, nezabývaly.
Podle jeho názoru soudy došly k rozhodnutí o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání zcela svévolně, v rozporu s platným právem a nikoli jako nezávislé a nestranné soudy, ale naopak jako soudy, které nadřazují politické zájmy České republiky. Podle stěžovatele z celé řady dokumentů (především zpráv mezinárodních organizací na podporu lidských práv) vyplývá, že v případě jeho vydání do Ruské federace je důvodná obava, že v dožadující zemi nebudou respektována jeho lidská práva. Uvádí, že vězeňský a justiční systém v Ruské federaci je kritizován z řady "světově uznávaných zdrojů" a záruky justičních orgánů nelze upřednostnit před tvrzeními mezinárodních a nevládních organizací či osob monitorujících lidská práva.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). V justiční fázi vydávacího řízení upravené trestním řádem (§397 odst. 1 trestního řádu) obecné soudy zjišťují, zda zde neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, jsou povinny rozhodnout, že vydání je přípustné. Celý tento proces se musí realizovat v rámci vymezeném kautelami práva na spravedlivý (řádný) proces, což znamená, že soudy musí vzít v úvahu okolnosti, jež jsou pro rozhodnutí o vydání z hlediska normativního rámce relevantní, a to při současné adekvátní reakci na argumentační tvrzení osoby, o jejímž vydání se rozhoduje.
Ústavní soud v této souvislosti opětovně poukazuje na to, že i přes imperativ maximální rychlosti a ochoty při plnění mezinárodních závazků a přes relativně úzce vymezený předmět vydávacího řízení musí soudy respektovat záruky spravedlivého (řádného) procesu obsažené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod Ústavní soud konstatoval, že ochrana základních práv musí vždy převážit. Uzavřel, že vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 534/06, II. ÚS 670/12, IV. ÚS 1755/12).
S přihlédnutím k uvedeným principům Ústavní soud konstatuje, že v dané věci se oba soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele, které z velké části opakuje i v ústavní stížnosti. Z pohledu ústavněprávního nelze rozhodnutí vrchního soudu nic vytknout a rozpor s rozhodovacími důvody obsaženými v judikatuře Ústavního soudu, týkající se problematiky rozhodování o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání, nezakládá.
K argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze dodat, že Ústavní soud nijak nebagatelizuje prokázané porušování principů spravedlivého (řádného) procesu, k nimž dochází v Ruské federaci. V této souvislosti je ovšem nutné uvést, že nelze vycházet ze závěru, že vydání do Ruské federace je automaticky nepřípustné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1142/13). Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci.
Touto otázkou se zabýval v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Praze, který uvedl, že v případě stěžovatele důvodná obava z porušování práva na spravedlivý proces nebo zákazu mučení nevyplývá ani z vyhodnocení jeho osobních poměrů. Ohledně jeho obav z pronásledování pro náboženskou víru vrchní soud konstatoval, že stěžovatel nijak nenamítal, že by se ve veřejném životě jakkoli exponoval a staví se do role anonymního věřícího občana, který na sebe nijak neupozorňuje a vůči němuž není tedy důvod z tohoto hlediska zasahovat. Vrchní soud dále uvedl, že ve vztahu ke stěžovateli nezjistil žádné okolnosti, které by mohly důvodně připouštět závěr, že by měl být stíhán nikoli pro násilný, majetkově motivovaný trestný čin, ale ve skutečnosti z politických či jiných nepřijatelných důvodů.
Pokud stěžovatel poukazuje na řadu případů osob, které byly v Ruské federaci ze strany státní moci vystaveny mučení či nelidskému zacházení, Ústavní soud k tomu konstatuje, že z tvrzení stěžovatele nevyplývají konkrétní indicie nasvědčující, že by tomu tak mělo být i v jeho případě.
Trestní soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí vyjádřily i k dalším námitkám stěžovatele, které opakuje v ústavní stížnosti, a proto stačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
Pokud jde o žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany v České republice, o níž stěžovatel dne 12. 12. 2012 požádal, Ústavní soud zjistil, že odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra správní řízení o jeho žádosti dne 23. 10. 2013 přerušil podle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (publikované pod č. 262/2013 Sb.), z něhož mimo jiné vyplývá, že v souvislosti s vydáním cizího občana k trestnímu stíhání do zahraničí je třeba vždy zkoumat, zda jeho faktickému vydání nebrání probíhající řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pouze a jedině v případě, že správní a případně posléze i soudní orgány dospějí k závěru, že ve věci neexistují důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany, lze vyžádaného občana vydat do cizího státu. Tento závěr však nebrání tomu, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla vyslovena přípustnost vydání, přezkoumal a rozhodl o ústavní stížnosti směřující proti němu. Do skončení řízení o mezinárodní ochraně, a to včetně přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví, je však dána překážka tomu, aby ve věci rozhodl ministr spravedlnosti o povolení vydání (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 1093/13).
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o návrhu bez zbytečného odkladu, neaplikoval ustanovení o přednostním projednání věci (§39 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na výsledek řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu