Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 79/18 SbNU 183 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.275.98

sp. zn. IV. ÚS 275/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. arch. Z. L., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 331/96, ze dne 27. 3. 1998, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 331/96, ze dne 27. 3. 1998, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem sice krajský soud ve výroku o věci samé změnil částku, kterou je stěžovatel povinen zaplatit žalobci, když oproti rozsudku soud I. stupně - Městského soudu v Brně, čj. 13 C 267/93-58, ze dne 4. 4. 1996 - tuto částku snížil z 30.687,- Kč a úroky na 26.025,- Kč a úroky a změnil i výši náhrady nákladů řízení, celkově však fakticky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a proto proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo přípustné dovolání. Stěžovatel v ústavní stížností napadeném rozsudku spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv, a proto se se svým návrhem obrátil na Ústavní soud. Stěžovatel předně uvádí, že mu krajský soud svým postupem a rozhodnutím v této věci upřel právo domáhat se soudní ochrany u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když se odchýlil od skutkových zjištění, jak je učinil soud I. stupně, a která tento soud čerpal nejen z listinných důkazů, ale i z výpovědí svědků. Odvolací soud totiž v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti změnil hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně a dospěl k jiným skutkovým zjištěním, které vedly i chybným právním závěrům. Tímto postupem krajský soud podle stěžovatele nerespektoval zásadu nezávislosti a nestrannosti soudu a zásadu spravedlivého projednání věci, jak je zakotvena v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť zcela neobjektivně a subjektivně učinil nová skutková zjištění, jež nebyla založena na osobních poznatcích soudců o výpovědích svědků a účastníků řízení, a nemohl tedy, jak by odvolací soud měl učinit, přihlédnout i k dalším okolnostem, které mají vliv na posouzení věrohodnosti důkazů. Odvolací soud tak při změně hodnocení důkazů postupoval i v rozporu s dosavadní soudní praxí (R 64/1966 a R 92/1968). Konečně mu, jak dále stěžovatel uvádí, krajský soud odepřel svým rozhodnutím ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, když žalobci přiznal promlčené majetkové právo, ačkoliv se stěžovatel promlčení tohoto práva před soudem dovolával. Odvolací soud učinil závěr, že nárok žalobce byl žalobou, podanou u soudu dne 26. 8. 1993, uplatněn včas před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 o. z., ve znění před novelou, když tato lhůta podle názoru odvolacího soudu počala běžet teprve 7. 4. 1993, kdy stěžovatel odmítl výzvu žalobce k úhradě žalované částky. Počátek běhu subjektivní lhůty však v dané věci nelze stanovit k uvedenému dni, neboť je závislý na tom, o jakou formu neoprávněného majetkového prospěchu se jedná. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se mělo jednat o neoprávněný majetkový prospěch získaný stěžovatelem bez právního důvodu ve smyslu §451 o. z., ve znění před novelou. I když tvrdí, že se o neoprávněný majetkový prospěch nejednalo vůbec, pak připomíná, že žalovaná částka byla poukázána prodejní firmě na úhradu kupní ceny stěžovatelem kupovaného zařízení, a nikoliv přímo stěžovateli, resp. na jeho účet. Pak by se však podle stěžovatele mohlo jednat jen o majetkový prospěch podle §454 o.z., ve znění před novelou. Žalobci tedy bylo od počátku známo, že plnil za stěžovatele a v jakém rozsahu, a subjektivní promlčecí lhůta počala tedy běžet již ke konci roku 1990 a nikoliv až v roce 1993. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a připojil si spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 13 C 267/93. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně především odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je podle něj zřejmé, že vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu hodnocení vzájemných vztahů mezi účastníky. Tuto změnu nelze považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jediná změna skutkových zjištění se týkala jen kursu devizového trhu a byla podložena přípisem ČNB, pobočka Brno. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že 29. 11. 1990 a 4. 12. 1990 poskytl žalobce stěžovateli (žalovanému) částku 1.624,53 DM ze svého devizového účtu k nákupu fotografických potřeb. Tomuto úkonu předcházelo jednání žalobce s E. K. dne 26. 11. 1990, které se uskutečnilo za přítomnosti bratra žalobce a stěžovatele. Při tomto jednání byla uzavřena dohoda, podle které se K. zavázal převést na žalobce své nájemní právo k bytu a žalobce mu proto půjčil částku, která je v písemné dohodě uvedena ve výši 60.000,- Kč. Současně však došlo k uzavření ústní dohody o tom, že žalobce tímto způsobem uhradí i pohledávku stěžovatele vůči K. ve výši 30.000,- Kč. V tomto směru, když tato část skutkového děje byla sporná, vycházel soud I. stupně i z výpovědi E. K., jehož výslech provedl a jehož výpovědi uvěřil. Uzavření ústní dohody svědčí podle něj i skutečnost, že k poskytnutí žalované částky žalobcem došlo bezprostředně poté, jak vyplývá z data na objednávce fotografických přístrojů a materiálů. Městský soud v Brně tak dospěl k závěru, že k uzavření takové dohody, jak tvrdí stěžovatel a popírá žalobce, došlo, ale nelze ji považovat za platnou, protože jak převzetí dluhu, tak i postoupení pohledávky musí být uzavřeny v písemné formě. Pokud tedy došlo k uzavření takovéto dohody a následně bylo na základě ní plněno, jednalo se o neoprávněný majetkový prospěch a ten je stěžovatel povinen žalobci vydat. Odvolací soud, který věc přezkoumával na podkladě odvolání stěžovatele, pak vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, ale neztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu I. stupně a z něho plynoucími závěry, neboť tímto soudem učiněný závěr, že žalobce převzal dluh E. K. vůči stěžovateli, neměl podle něj přesvědčivou oporu ve skutkových zjištěních. Stěžovateli se tedy, podle názoru odvolacího soudu, nepodařilo prokázat, že k výše uvedenému uzavření dohody o převzetí dluhu došlo, byť pouze v ústní formě. Nemohlo pak tedy dojít ani k následkům z toho plynoucím, jak je dovodil soud I. stupně. Podle odvolacího soudu však ani žalobce své tvrzení o tom, že žalovanou částku plnil na základě ústně uzavřené dohody o půjčce, neprokázal. Nesporná je tak pouze skutečnost, že žalobce poskytl stěžovateli ze svého devizového konta v závěru roku 1990 částku 1.624,53,- DEM na pořízení fotografických přístrojů a materiálu, a že žalovaný tuto částku převzal a dosud ji nevrátil. Jelikož pak nebyl v řízení prokázán žádný právní důvod tohoto plnění, je nutno ho posoudit podle ustanovení §451 a násl. o. z., o neoprávněném majetkovém prospěchu, ve znění před novelou. Žalobní návrh je tedy podle názoru odvolacího soudu důvodný, když stěžovatelem vznesené námitce promlčení uplatněného nároku nepřisvědčil. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že mu krajský soud svým postupem a rozhodnutím upřel jeho právo na soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, změnil tak hodnocení provedených důkazů před tímto soudem, které pak vedly i k chybným právním závěrům, a porušil tak i zásadu spravedlivého projednání věci zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedené články Listiny a Úmluvy, obsahují zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného, postupu. Takovým postupem je třeba rozumět bezvýhradné a bezvýjimečné respektování předpisů. Obecnému soudu přináleží provést hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o.s.ř. a zvážit, zda a nakolik dosavadní stav dokazování odůvodňuje učiněná skutková zjištění a z nich pak vyvodit právní hodnocení a závěry. Ve smyslu ustanovení §213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud stěžovatel dále namítal porušení svých ústavně zaručených práv v souvislosti s tím, že obecný soud přiznal žalobci promlčené majetkové právo, ačkoliv se stěžovatel promlčení tohoto práva před soudem dovolával, pak k této námitce Ústavní soud stanovisko vyjádřit nemůže, neboť obecné soudy zatím stranou své pozornosti ponechaly tvrzení stěžovatele (které však zatím nebylo vyvráceno), totiž to, že žalobcem sporná částka byla poskytnuta nikoliv přímo stěžovateli, nýbrž na účet firmy A., a.s., u které stěžovatel objednal dodání fotografických přístrojů a filmů pro svůj ateliér, a soudy se tudíž nezabývaly ani možností aplikace ustanovení §454 o.z., upravující skutkovou podstatu týkající se neoprávněného majetkového prospěchu získaného plněním za jiného, přitom případné použití tohoto ustanovení na daný případ by nepochybně mělo vliv na posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak to ve své stížnosti naznačuje stěžovatel, a tudíž i na závěr o tom, zda žalobcem uplatněné právo bylo či nebylo promlčeno. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, neboť má za to, že právům stěžovatele zatím nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana, a stížností napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 29. května 2000