ECLI:CZ:US:2021:4.US.2755.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2755/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Finkousové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2021 č. j. 26 Cdo 986/2021-88, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 22 Co 180/2020-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2020 č. j. 19 C 17/2020-32, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 516 395 Kč jako náhrady škody vzniklé neústavním omezením vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 1 516 395 Kč zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud v odůvodnění svého uvedl, že peněžitý nárok za omezení vlastnického práva je obdobou nároku na náhradu škody, je závazkové povahy a promlčuje se. V době vzniku nároku od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2006 byl v účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), kterým se promlčení řídí. Obecná tříletá promlčecí doba uplynula v období od 1. 2. 2005 do 1. 8. 2009 u všech nároků, které stěžovatelce mohly z titulu regulace nájemného v uvedeném období vzniknout. Promlčecí doba běžela u každého nároku ode dne splatnosti konkrétního nájemného. Stěžovatelka uvedla, že neuplatnila nárok dříve, protože obdobnými případy se zabývaly soudy a judikatura byla značně nejednotná a dosud ustálena není, není ani natolik určitá, aby bylo jednoznačné, že nárok stěžovatelky existuje. Více věcných argumentů pro tvrzení o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy neuvedla. Námitku stěžovatelky, že stát nemá namítat promlčení, došlo-li jeho (ne)činností k bezpráví, obvodní soud neakceptoval. Stát musí hospodařit s péčí řádného hospodáře a pro naplňování potřeb obyvatelstva potřebuje právní jistotu. Pravidla promlčení jsou pro právní jistotu důležitá. Nejsou-li prokázány výjimečné skutkové okolnosti, pro které by bylo ospravedlnitelné princip promlčení prolomit, pak tato pravidla platí. Chybí tedy tvrzení, že stěžovatelka nezavinila marné uplynutí promlčecí doby v trvání více než 10 let. Pouhá neochota státu vypořádat nároky pronajímatelů z titulu regulace nájemného stěžovatelce v uplatnění jejích nároků včas nebránila. To ostatně vyplývá ze žalob jiných pronajímatelů, kteří svůj nárok uplatnili v těsné časové souvislosti se vznikem újmy, tedy svá práva hájili s dostatečnou péčí, neučinila-li tak stěžovatelka, nemůže se dovolávat stejné ochrany, jaká byla poskytnuta těmto vlastníkům. Časový odstup uplatnění nároku více než 10 let od vzniku tvrzené újmy, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě, nesvědčí o bdělém přístupu stěžovatelky. Stěžovatelka byla po více než desetiletí nečinná, svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní okolnosti. Takovému přístupu nelze podle obvodního soudu poskytnout právní ochranu a vznesla-li za této situace vedlejší účastnice námitku promlčení, nelze to považovat za zneužití práva.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že tento nárok se v souladu s přechodným ustanovením §3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzuje podle občanského zákoníku a právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 občanského zákoníku). Městský soud dovodil, že neústavní stav, který poškozoval práva pronajímatelů v České republice, trval do konce roku 2006. Poté již bylo nepochybné, že pronajímatel může vůči nájemci jednostranně zvýšit nájemné. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok u soudu poprvé dne 4. 2. 2020, přičemž neuvedla, že by se náhrady za omezení vlastnického práva z titulu regulace nájemného v letech 2002 až 2006 domáhala někdy předtím. K uplatnění nároku přistoupila po 13 letech od ukončení protiprávního stavu znemožňujícího pronajímatelům stanovit tržní nájemné, a po více než 10 letech od uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Stěžovatelka neuvedla jiné okolnosti, které jí bránily podat žalobu dříve (než neustálenou judikaturu soudů). Přitom po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (252/2006 Sb., N 47/40 SbNU 389, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), bylo zřejmé, že nárok tohoto typu lze uplatnit u soudu a ten se jím musí zabývat. Městský soud připustil, že při rozhodování soudů ve věcech nároků pronajímatelů v důsledku neústavního stavu v letech 2002 až 2006 vznikaly rozdíly v některých otázkách. Zásadní rozpory, které bylo možno označit jako ty, které zakládají pochybnost oprávněných o tom, že má smysl nárok uplatňovat u soudu, byly sjednoceny stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (136/2009 Sb., ST 27/53 SbNU 885). Je zřejmé, že i nadále vznikaly při rozhodování soudů dílčí problémy, na které reagovala judikatura zejména Nejvyššího soudu, ale nešlo o zásadní pochybnosti o tom, zda a jakým způsobem nárok uplatnit. Nejpozději po tomto datu tedy stěžovatelka mohla a měla žalobu podat a její otálení dalších 11 let není ničím rozumným odůvodněno. Městský soud uzavřel, že domáhala-li se stěžovatelka odškodnění za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006, promlčecí doba uplynula nejpozději 31. 12. 2009.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť není přípustné. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu dne 4. 2. 2020. Stěžovatelka podala žalobu s odstupem více než 13 let od ukončení neústavní regulace nájemného, a neuvedla ani žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou nemohla svůj nárok uplatnit dříve. Uzavřel-li městský soud (shodně s obvodním soudem), že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. Oproti mínění stěžovatelky není závažnou okolností bránící v uplatnění daného nároku samotná rozkolísanost rozhodovací praxe soudů. Postup stěžovatelky, která vyčkala na okamžik, kdy si bude jistá, jakým způsobem a v jaké výši se má svého nároku domáhat, již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě "vigilantibus iura scripta sunt". Nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného; (ne)soulad námitky promlčení s dobrými mravy pak byl vyřešen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185). I přesto podala stěžovatelka žalobu až v roce 2020. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Na tomto závěru podle Nejvyššího soudu nic nemění ani stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, rozhodnutí městského soudu neodporuje závěrům z nich vyplývajících a obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s obsahem této judikatury náležitě vypořádaly.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, a to především tím, že soudy se nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a které měly zásadní význam pro správné posouzení a rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněná a jsou tak nepřezkoumatelná.
7. Stěžovatelka namítá, že soudy posoudily uplatnění námitky promlčení vznesené státem v rozporu s dobrými mravy, obecnými právními principy, ale i judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že ve skutkově obdobných případech byla vydána pravomocná rozhodnutí vyšších soudů, která uvádějí, že takové uplatnění práva by nenašlo právní ochranu. Stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 7. 2014 ve věcech R & L, s. r. o., Čapský, Jeschkeová, Šumbera a Heldenburgovi proti České republice, v němž tento soud shledal, že regulací nájemného došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 1 Protokolu k Úmluvě.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že ke svému tvrzení, že vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, uvedla řadu konkrétních skutečností, z nichž vyplývalo, že to byla právě Česká republika, kdo svým (ne)jednáním zapříčinil jak vznik žalovaného nároku, tak i dlouhodobou faktickou nemožnost jeho uplatnění u soudu. Stěžovatelka připouští, že svůj nárok na náhradu škody proti státu podala se značným odstupem od okamžiku, kdy jí bylo známo, v jaké výši a kdo jí škodu způsobil. Neztotožňuje se však s argumentací soudů, že své právo neuplatnila z důvodů nedbání zásady vigilantibus iura skripta sunt, když možnost uplatnit u soudu s úspěchem i promlčené právo bylo postaveno najisto až s dlouhou časovou prodlevou. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy jí odepřely právo na soudní ochranu, když s odkazem na zásadu vigilantibus iura skripta sunt po ní požadovaly, aby uplatňovala právo, kterému soudy neposkytovaly právní ochranu.
9. Stěžovatelka tvrdí, že soudy nepostupovaly v souladu s nálezem ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 450/20 (viz bod 20), když náležitě nezkoumaly, jsou-li zde důležité okolnosti, pro které by se měl stát námitkou promlčení procesně bránit, ani s judikaturou Ústavního soudu jako celku a obecnými právními principy.
10. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka považuje za uvedené skutkové situace námitku promlčení vznesenou státem (viníkem celého stavu) za nemravnou a má zato, že soudy se s touto argumentací dostatečně nevypořádaly. Stěžovatelka se domnívá, že stávající judikatura Nejvyššího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a s ústavním pořádkem. Odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 450/20 podle stěžovatelky potvrzuje nesprávné právní posouzení posuzované věci, když právní jednání vedlejší účastnice mělo být soudem posouzeno jako právní jednání učiněné v rozporu s dobrými mravy, tedy právní jednání absolutně neplatné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jí uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé neústavním omezením vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 je promlčen, a namítá, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy.
15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 vyslovil, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Specifickou skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. V případě regulace nájmů bytů stát vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům Ústavního soudu na jedné straně prostřednictvím zákonodárné moci toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých nejednotností v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí.
16. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 3. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 (viz body 19 a 20) doplnil, že závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 o selhání státu, který neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, se uplatní ve všech řízeních, jejichž předmětem je nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného neústavní regulací nájemného, v nichž bude soud posuzovat soulad námitky promlčení vznesené stranou s dobrými mravy. V těchto případech tak bude zásadně nutné považovat uplatnění námitky promlčení státem za příčící se obecnému principu spravedlnosti a slušnosti, tedy odporující dobrým mravům. Uvedené závěry by se výjimečně neprosadily jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) nestřežil svá práva podle zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila neústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.
17. V posuzované věci obecné soudy vzaly v úvahu výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a dospěly shodně k závěru, že posledně popsaná situace nastala právě v této věci, neboť stěžovatelka podala žalobu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem.
18. Obecné soudy shodně dovodily, že neústavní stav, který poškozoval práva pronajímatelů v České republice, trval do konce roku 2006. Stěžovatelka podala žalobu dne 4. 2. 2020, tedy s odstupem více než 13 let od ukončení neústavní regulace nájemného, přičemž neuvedla žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou nemohla svůj nárok uplatnit dříve (tedy, že marné uplynutí promlčecí doby nezavinila). Přitom po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 bylo zřejmé, že takový nárok lze uplatnit u soudu a ten se jím musí zabývat. Vzniklé rozpory týkající se uplatnění nároku u soudu pak byly odstraněny nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, kterým bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného. Otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14. Stěžovatelka podala žalobu až v roce 2020 a byla tak po více než deset let nečinná. Svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní okolnosti. Časový odstup uplatnění nároku více než 13 let od vzniku tvrzené újmy přitom nesvědčí o bdělém přístupu stěžovatelky. Takovému přístupu nelze poskytnout právní ochranu. Vznesla-li za této situace vedlejší účastnice námitku promlčení, nelze to považovat za zneužití práva. Uzavřel-li městský soud shodně s obvodním soudem, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, nelze jeho závěrům z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
19. Městský soud v této souvislosti výstižně poukázal na to, že Ústavní soud učinil závěry o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v situacích, kdy se vlastníci nemovitostí dotčených regulací nájemného domáhali svých práv mnohem dříve, avšak neuspěli v důsledku postupně se vyvíjející judikatury, tedy své nároky hájili s dostatečnou péčí. Ve věci, ve které Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 2062/2014, účastníci zahájili v roce 2006 několik řízení, v nichž své nároky vyplývající z "dlužného nájemného" uplatnili (viz bod 6 nálezu). Všechny jejich návrhy však byly obvodním soudem zamítnuty a soud odvolací ve všech případech postup okresního soudu aproboval. V posuzované věci byla stěžovatelka oproti tomu nečinná.
20. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 450/20, ve kterém Ústavní soud řešil situaci, kdy se stěžovatel žalobou podanou dne 20. 11. 2007 domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nátlaku příslušníků StB na stěžovatele a jeho rodinu, jenž vyústil v to, že stěžovatel s rodinou museli nedobrovolně opustit vlast a vycestovat do Rakouska, nepřípadným. V uvedeném nálezu Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že je-li smyslem promlčení ochrana právní jistoty, musí zároveň platit, že ten, jehož práv se má promlčení týkat, musí mít dánu možnost domáhat se svého práva u soudu, než promlčení prostým plynutím času nastane. Taková možnost však v případě stěžovatele byla v podstatě vyloučena nebo byla podstatně omezena. Ústavní soud dále konstatoval, že není přitom úkolem Ústavního soudu ani obecných soudů, aby se ve složitých případech pokoušely nalézt za každou cenu přesný okamžik, kdy se konkrétní poškozený mohl reálně nejdříve domáhat náhrady škody po státu, neboť by zde v prvé řadě musely existovat důležité důvody, proč v řízení o náhradě škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem takovou námitku státu vůbec akceptovat. V nyní posuzované věci však takové důležité důvody, jaké byly popsány ve výše uvedené věci, shledány nebyly.
21. Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout povahu soukromoprávních vztahů budovanou na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními předpisy o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhala-li se účinnými nástroji včas a jejich ochrany v řízení před obecnými soudy. Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly zásadní procesní pochybení účastníků řízení, kteří byli v řízení zastupováni kvalifikovaným právním zástupcem.
22. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o promlčení jejího nároku na náhradu škody vzniklé neústavní regulací nájemného v období let 2002 až 2006. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu.
23. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu