Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.10.1999, sp. zn. IV. ÚS 279/99 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 142/16 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.279.99

sp. zn. IV. ÚS 279/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 18. října 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti AG G., a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 1999, čj. 29 Ca 269/97-30, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, nám. Svobody č. 4, 602 00 Brno, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 1999, čj. 29 Ca 269/97-30, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 8. 1997, čj. FŘ 2673/130/1997, zamítajícímu odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I ze dne 12. 12. 1996, čj. 2641/96/21720, o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1995, stěžovatelka uvádí, že nebyl uznán její řádně prokázaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoliv splnila všechny podmínky stanovené zákonem ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, což v konečném důsledku znamená, že byla omezena v možnosti určit si předmět smlouvy, ačkoliv tento předmět nebyl v rozporu se zákonem a ani jej neobcházel. Podle stěžovatelky Krajský soud v Brně pochybil, když jednak nesprávně vyložil příslušná ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a když de facto potvrdil správnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, přestože dospěl k jiným závěrům a důvodům než finanční orgány. Protože stěžovatelka má za to, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11, článku 26 odst. 1 a článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), žádá Ústavní soud o jeho zrušení. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 7. 9. 1999 odkázal na ustanovení §31 odst. 9 zákona ČNR 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z něhož jednoznačně vyplývá bezvýhradné důkazní břemeno pro daňový subjekt při prokazování skutečností relevantních pro stanovení výše jeho daňové povinnosti. Podle názoru tohoto soudu je nutno uvedenou zásadu v dané věci vyložit tak, že daňový subjekt je správci daně povinen bez dalšího vždy doložit existenci všech skutečností, z nichž odvozuje svůj nárok na daňový odpočet, přičemž výzva správce daně, kterou by byl k takovému kroku vyzván, se nepředpokládá. Nebyla-li tedy stěžovatelka správcem daně vyzvána k prokázání shora uvedené skutečnosti, nemění to nic na závěru, že v rámci správního řízení neunesla své důkazní břemeno, s důsledky v podobě neprokázání svého nároku na daňový odpočet. Krajský soud dospěl pak ke stejnému závěru jako správní orgány, byť z poněkud odlišných důvodů. Tyto důvody (tedy zjištění, že nebyla nikterak prokázána součinnost zprostředkovatele vedoucí k uzavření smlouvy o půjčce) nemohl krajský soud ponechat bez povšimnutí, neboť jde o zákonem stanovenou podmínku (§774 občanského zákoníku) nutnou pro splnění závazku ze zprostředkovatelské smlouvy. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 21. 9. 1999 uvedlo, že zásadní pro posouzení daného případu zůstává skutečnost, že stěžovatelka v rámci daňového řízení neprokázala, že by smlouva mezi ní a obchodní společností V., s. r. o., označená jako smlouva o půjčce, byla uzavřena přičiněním zprostředkovatele (obchodní společnost F., s. r. o.). Protože tedy stěžovatelka neprokázala, že obchodní společnost F., s. r. o., splnila svůj závazek vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy, a že tedy došlo k uskutečnění jím deklarovaného přijatého zdanitelného plnění, je vedlejší účastník přesvědčen o tom, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1995 byla stěžovatelce vyměřena v souladu se zákonem. Vedlejší účastník je v tomto směru přesvědčen, že pojmovým znakem smlouvy o půjčce je předání předmětu půjčky, v daném případě poskytnutí finančních prostředků. Přesvědčení stěžovatelky o tom, že předložením smlouvy o půjčce zprostředkovatelské smlouvy jednoznačně prokázalo, že smlouva o půjčce byla uzavřena díky službě zprostředkovatele, je tedy liché. Z uvedených důvodů domáhá se proto vedlejší účastník, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ze spisů Finančního úřadu Brno I a Finančního ředitelství v Brně, vedených k rozhodnutím čj. 2641/96/21720 a čj. FŘ 2673/130/1997, jakož i ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 269/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ze zprostředkovatelské provize, kterou se zavázala na základě zprostředkovatelské smlouvy zaplatit obchodní společnosti F., s. r. o, za zprostředkování uzavření smlouvy s třetí osobou na poskytnutí finanční půjčky ve výši 250 milionů Kč ve lhůtě do 31. 10. 1995. Finanční orgány zjistily, že stěžovatelka sice uzavřela dne 30. 8. 1995 smlouvu o půjčce s třetí osobou, finanční prostředky však od ní neobdržela, a proto zprostředkovateli vyúčtovala smluvní pokutu. Z těchto skutečností dovodily, že zprostředkovatel nedostál svému závazku ze zprostředkovatelské smlouvy, že se tudíž z jeho strany zdanitelné plnění neuskutečnilo, a proto u plátce daně nebyly dány podmínky pro odpočet DPH. Rozhodnutí finančních orgánů napadla stěžovatelka žalobou podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, ve které tvrdila, že ke zdanitelnému plnění ze strany zprostředkovatele došlo, neboť byla uzavřena řádná zprostředkovatelská smlouva, na jejímž základě pak došlo k uzavření smlouvy o půjčce se třetí osobou. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že přisvědčil názoru žalovaného Finančního ředitelství v Brně o tom, že existence zdanitelného plnění nebyla prokázána, i když tak učinil z jiných důvodů než správní orgán. Finanční ředitelství v Brně vycházelo jednak ze závěru, že smlouva o půjčce ze dne 30. 8. 1995, uzavřená mezi stěžovatelkou a třetí osobou, je neplatná a jednak ze závěru, že uplatnila-li stěžovatelka vůči zprostředkovateli smluvní pokutu, znamená to, že svůj závazek zprostředkovatel nesplnil. Správní soud se s těmito závěry neztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil ustanovení §657 a násl. občanského zákoníku a uvedl, že neplatnost smlouvy o půjčce nelze z důvodů uváděných žalobcem (správně žalovaným, Finančním ředitelstvím v Brně) nikterak dovodit. Za sporný považoval rovněž závěr, že nesplnění závazku zprostředkovatele lze dovodit ze smluvní pokuty. Podle správního soudu se finanční ředitelství nevypořádalo s tvrzením stěžovatelky, že smluvní pokuta byla zprostředkovali vyúčtována z důvodu neposkytnutí sjednané půjčky třetí osobou. I přes tyto výhrady však správní soud nepovažoval přezkoumávané rozhodnutí za nezákonné, neboť jak konstatoval, stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala, že smlouvu o půjčce uzavřela na základě činnosti zprostředkovatele, tedy že zprostředkovatel dostál svému závazku a že došlo ke zdanitelnému plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty. Z tohoto důvodu správní soud neshledal v rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně jakoukoliv nezákonnost a žalobu stěžovatelky zamítl. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že je důvodná. Podle ustanovení §250j odst. 1 a 2 o. s. ř. při rozhodování o žalobě podané proti rozhodnutí správního orgánu, dojde-li soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, vysloví rozsudkem, že se žaloba zamítá. Dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu, z kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů, nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu. V projednávaném případě se Krajský soud v Brně s právními závěry správního orgánu neztotožnil, resp. je považoval za sporné, přesto však žalobu zamítl. Změna právního názoru soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů je nevyhnutelně důvodem pro zrušení správního rozhodnutí, jestliže soud dospěje k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc nesprávně a nejde přitom o případ, kdy účastník, ačkoli zákon porušen byl, na svých právech nebyl nijak dotčen. V projednávané věci však soud poté, co dospěl k závěru o nesprávnosti posouzení věci správním rozhodnutím, sám právně i skutkově "vykročil" jiným směrem a předejmul stanovisko, jež by v prvém sledu měl zaujmout správní orgán. V takových případech je totiž účastníkům zcela uzavřena cesta k tomu, aby mohli předložit důkazy, které z dosavadního pohledu se neukazovaly jako relevantní, byť důkazní břemeno zde může býti na straně účastníka, a navíc je takovým soudním rozhodnutím věc posunuta do roviny nepřezkoumatelnosti. Z ustanovení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny vyplývá základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. K otázce uplatnění tohoto základního práva se Ústavní soud vyjádřil již v řadě svých nálezů (IV. ÚS 218/95, III. ÚS 139/98, III.ÚS 257/98, III.ÚS 93/99), ve kterých v podstatě uvedl, že pojem potvrzení rozhodnutí v obecném smyslu znamená takové rozhodnutí státního orgánu vyšší instance, jímž je potvrzeno opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu instance nižší jako věcně správné, přičemž věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Přestože, na rozdíl od výše citovaných nálezů, v projednávaném případě Krajský soud v Brně nerozhodoval ani jako obecný soud druhého stupně, ani jako správní soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ale jako správní soud rozhodující o žalobě, nemění to podle názoru Ústavního soudu nic na povinnosti interpretovat také ustanovení §250j o. s. ř. s přihlédnutím k nezbytnosti zachování základních práv a svobod, vyplývajících z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a/ citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. října 1999