ECLI:CZ:US:2022:4.US.2809.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2809/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Anny Vaškové, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2022 č. j. 70 Co 129/2021-243, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení IV. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že "postupem krajského soudu byla porušena její ústavní práva uvedená v čl. 11 a čl. 36 úst. zákona č. 23/1991 Sb. Listiny základních práv a svobod, když jeho vlastnické právo nebylo spravedlivě respektováno a bylo mu odepřeno".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 376 200,30 Kč představující dluh zůstavitelky Naděždy Grumlíkové, po které je stěžovatelka dědičkou odpovídající za její dluhy do výše nabytého dědictví, tj. do částky 1 376 200,30 Kč. Městský soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 45 C 97/2017-190 žalobu zamítl (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 167 500 Kč (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil nedůvodností žaloby, neboť dluh Naděždy Grumlíkové zanikl připsáním částky na účet vedlejší účastnice, resp. jejího právního předchůdce.
3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem obsahující napadený výrok změnil I. výrok rozsudku městského soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 228 320,30 Kč s příslušenstvím (I. výrok), řízení o zaplacení částky 147 880 Kč s příslušenstvím zastavil (II. výrok), potvrdil ho ohledně části příslušenství (III. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 359 030,43 Kč (IV. výrok). Podle krajského soudu nedošlo k uhrazení dluhu (čímž se krajský soud odlišil od závěru městského soudu), pročež z toho vyplývá stěžovatelce uložená povinnost k úhradě vedlejší účastnicí uplatněného nároku, od něhož odečetl pohledávky Finančního úřadu pro Brno 1 a krajského soudu. K výroku o náhradě nákladů řízení konstatoval, že vedlejší účastnice byla ve sporu neúspěšná pouze v nepatrné části, a proto je stěžovatelka povinna jí zaplatit účelně vynaložené náklady řízení podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je nespravedlivé, aby vedlejší účastnici musela hradit celý zaplacený soudní poplatek a náklady spojené se soudním řízením, které probíhalo i před úmrtím její právní předchůdkyně. Rozhodnutí krajského soudu tak zasahuje do jejích majetkových poměrů a dotýká se jejích vlastnických práv, v každém případě pak znamená, že jí soud neposkytl potřebnou Ústavou zaručenou ochranu.
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen procedurální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V posuzované věci bylo proti rozsudku krajského soudu přípustné dovolání, o čemž byli účastníci řízení řádně poučeni. Ústavní soud z veřejně přístupných zdrojů (www.infosoud.justice.cz) a z vyžádané informace městského soudu ověřil, že dovolání stěžovatelka skutečně podala a dovolací řízení dosud neskončilo.
8. Na základě zjištění, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, Ústavní soud konstatuje, že není naplněn požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, neboť podané dovolání představuje poslední prostředek k ochraně jejích práv, ústavní stížnost je proto v této fázi řízení předčasná. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje v jejím právu na přístup k soudu, protože nebude-li srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i jeho průběh a výsledky. Dále Ústavní soud připomíná, že podle jeho rozsáhlé judikatury je souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti neefektivním procesním postupem [srov. usnesení ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2735/15, ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4242/18 a řadu dalších (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní stížností napadený výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) předjímal výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj