ECLI:CZ:US:2005:4.US.281.05
sp. zn. IV. ÚS 281/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Petrem Chylou, advokátem se sídlem v Ostravě, ul. Na Hradbách 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 7 Afs 161/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 5. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, č. j. 22 Ca 107/2003-24. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba proti v něm specifikovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hlučíně, jímž bylo stěžovateli vyměřeno penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 1.215.490 Kč.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, proti rozhodnutí správce daně v daňovém řízení namítal jeho nezákonnost, kterou vyvozoval jednak z nepřesného označení stěžovatele jako daňového subjektu, z neplatnosti otisku razítka na rozhodnutí, a dále tvrdil věcnou nesprávnost vyměřeného penále. Podle stěžovatele Krajský soud v Ostravě jeho žalobu zamítl s tím, že vytýkané vady sice existují, ale nejsou relevantní ve vztahu k platnosti rozhodnutí. Tento názor potvrdil také Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Stěžovatel má zato, že formální nedostatky postupu správce daně, jsou zásadní a způsobují neplatnost napadených rozhodnutí. Extenzivní výklad Nejvyššího správního soudu je podle něj chybný. Správa daní a poplatků je oblast velmi podrobně a striktně regulovaná a přísné předpisy je nezbytné uplatňovat proti orgánům státu stejně důsledně jako proti poplatníkům. Jiný postup podle stěžovatele narušuje právní jistotu a zpochybňuje smysl zákonné regulace.
Stěžovatel tyto argumenty konkrétně rozvedl poukazem na to, že v předmětném rozhodnutí správce daně je označen jako J. N., tj. jinak, než jak je uveden na osvědčení o registraci a živnostenském listu, v nichž je veden pod obchodním jménem J. N. PALIVA. Podle stěžovatele se jedná o podstatnou vadu rozhodnutí, která způsobuje jeho neplatnost. K otisku úředního razítka pak uvedl, že zákon podobu otisku úředního razítka vymezuje jednoznačně a stanoví, že bez takového otisku razítka je výměr neplatný. Podle stěžovatele zde není prostor pro různé výklady a právní názory. Soudu nepřísluší hodnotit, který nedostatek otisku je podstatný a který nikoliv.
Stěžovatel dále namítl, že soud se odmítl zabývat oprávněností použití pomůcek v daňovém řízení. Přitom správci daně byly doloženy všechny nezbytné účetní doklady, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek. S ohledem na to stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na stanovení daňové povinnosti na základě zákona garantované čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel pak v této souvislosti v závěru ústavní stížnosti zdůraznil, že ústavní stížností rovněž brojí proti průtahům v celém řízení, které trvá již déle než tři roky.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z těchto důvodů zrušil.
Ústavní soud po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které bylo stěžovatelem v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Samotná polemika stěžovatele s interpretací jednoduchého práva ovšem ještě sama o sobě nemůže zakládat porušení práva na spravedlivý proces, které - zjednodušeně řečeno - negarantuje právo účastníka řízení na rozhodnutí ve věci podle jím zastávaného právního názoru. Pokud proto stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu namítal porušení práv garantovaných článkem 38 odst. 2 Listiny, nelze než konstatovat, že toto právo v řízení před Nejvyšším správním soudem porušeno nebylo, resp. porušení ani nelze dovozovat ze skutečností uváděných v ústavní stížnosti stěžovatelem, tedy ze samotného nesouhlasu stěžovatele s právními závěry Nejvyššího správního soudu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal skutečnost, že Nejvyšší správní soud příliš extenzivně vykládal příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a z formálních vad rozhodnutí správce daně nevyvodil závěr o neplatnosti takových rozhodnutí, považuje k tomu Ústavní soud za nutné uvést následující.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud především zjistil, jaké konkrétní důvody vedly Nejvyšší správní soud k takovému závěru, přičemž konstatuje, že se s jeho právními závěry plně ztotožňuje, což ostatně vyplynulo již ze skutečnosti, že samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na dřívější judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 103/03).
Lze nicméně souhlasit se stěžovatelem, že povinností správce daně, a ostatně všech orgánů veřejné moci, je postupovat v souladu s právními předpisy (v rovině ústavní se jedná o příkaz jednat pouze na základě a v mezích zákona podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Současně je ovšem třeba připustit existenci určitých ústavně přijatelných mezí pro rozumný a ústavněkonformní výklad těchto právních předpisů. Ústavní soud je toho názoru, že závěry přijaté Nejvyšším správním soudem se pohybují právě v těchto mezích. Ostatně Ústavní soud k otázkám procesních vad již v minulosti rovněž judikoval, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Je proto třeba vždy konkrétně zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, č. 19, str. 327).
Ústavní soud proto sdílí závěr Nejvyššího správního soudu, že případné formální nedostatky rozhodnutí správce daně, pokud jde o stěžovatelem namítané nedodržení velikosti otisku razítka, nelze považovat za takovou vadu rozhodnutí, která by umožňovala učinit závěr o jeho neplatnosti. Teprve pokud by otisk razítka zcela absentoval nebo by byl takového provedení, které by mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, zda rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem, by bylo lze usuzovat o důvodech způsobujících neplatnost či nicotnost rozhodnutí. Stejně tak Ústavní soud hodnotí i závěry týkající se identifikace stěžovatele, pokud Nejvyšší správní soud dovodil, že přesným označením příjemce rozhodnutí je takové označení, které jej činí nezaměnitelným s jiným subjektem.
Jde-li o tvrzení stěžovatele týkající se skutečnosti, že Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat oprávněností použití pomůcek v daňovém řízení, Ústavní soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud tak učinil vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku v předchozím řízení před Krajským soudem v Ostravě nenamítal a učinil tak teprve v kasační stížnosti. Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů. Pokud proto stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně a učinil tak až v kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku, jednalo se o tvrzení nové, s nímž se nižší soud neměl příležitost vypořádat. Jinými slovy, stěžovatel, jde-li o tuto námitku, vlastně nevyčerpal předchozí procesní prostředky a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než tento kasační důvod posoudit jako nepřípustný. Nejedná se tedy ze strany Nejvyššího správního soudu o svévolné či libovolné odmítnutí zabývat se námitkou stěžovatele, nýbrž o situaci, kdy stěžovatel neuplatnil tuto námitku v předchozím řízení a jako novou skutečnost ji předložil až v řízení před Nejvyšším správním soudem. K tomu lze dodat, že podobný závěr by vůči takové námitce stěžovatele přijal rovněž Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, pokud by ji neuplatnil v předchozích řízeních.
Ústavní soud se konečně zabýval též tvrzením stěžovatele, podle něhož bylo celé řízení trvající déle než 3 roky zatíženo průtahy. Ústavní soud má zato, že již na první pohled (prima facie) nelze v předchozích řízeních shledávat zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. předchozí řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhá (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jestliže o žalobě stěžovatele ze dne 24. 2. 2003 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 15. 9. 2004, tedy v době nepřesahující jeden a půl roku, a řízení o kasační stížnosti pak nepřesáhlo dobu půl roku.
Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu