ECLI:CZ:US:2020:4.US.2834.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2834/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartoše, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. 20 Cdo 52/2020-180, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2019 č. j. 17 Co 235/2019-142 a Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. března 2019 č. j. 7 Nc 5177/2006-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti D&I CONSULTING LIMITED, sídlem 29 Juliana Close, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 2. Radka Smoly a 3. Jiřiny Smolové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci první vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro částku 173 809 Kč s příslušenstvím zamítnut návrh stěžovatele (jako povinného) na částečné zastavení exekuce.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Ztotožnil se s jeho závěrem, že v této věci vydaný exekuční příkaz není nepřezkoumatelný, neboť sice neobsahuje přímo vypočtenou částku úroků z prodlení, tu však lze jednoduchým způsobem vypočíst, je-li známo, kdy došlo k zaplacení jistiny. K námitce nemravného úroku krajský soud uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat vykonávané rozhodnutí. K popření základních principů právního státu a ke zjevné nespravedlnosti proto nedošlo, neboť stěžovatel v nalézacím řízení mohl svá práva uplatnit, avšak tak neučinil. Kromě toho podle krajského soudu výše úroku nebyla v rozporu s dobrými mravy, protože v době uzavření smlouvy byla taková výše běžná.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že nevyčíslí-li soudní exekutor v exekučním příkazu přímo úrok z prodlení (byl uveden algoritmus výpočtu), když na jistinu již bylo plněno, nezakládá tato skutečnost důvod k zastavení exekuce (přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona), a že soudy, jde-li o posouzení otázky nemravnosti úroku z prodlení, postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla-li jistina uhrazena, musí být v exekučním příkaze úrok kapitalizován a přesně vyčíslen, a že podobný případ nebyl dovolacím soudem řešen a dovolání je přípustné. Dále tvrdí, že exekuční titul je vadný právě proto, že je zde uveden nemravný úrok s tím, že právě z takových úroků vznikají dluhové pasti, ze kterých se dlužníci nemohou vymanit ani při zaplacení jistiny a nákladů exekuce. Stěžovatel upozorňuje, že v dané věci byl toliko ručitelem, druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice (jako další povinní) uznali závazek vůči oprávněné, a jeho procesní obrana se tak značně ztenčila, a že i když v daném případě poskytovala úvěr Komerční banka, úroková sazba nebyla v daném období obvyklá.
6. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že pominul, že nebyl "přímým dlužníkem", ale ručitelem. Nevystupoval jako podnikatel a nemohl výši úrokové sazby ovlivnit, neboť pouze vyšel vstříc svému nadřízenému, který jej o ručení požádal, a další povinní nic neuhradili. Dovolávaje se principu ekvity, stěžovatel označuje právní posouzení obecnými soudy z výše uvedených důvodů, a také s ohledem na skutečnost, že za uplynulých 21 let úrok násobně převýšil jistinu, za postihující jeho základní práva a svobody, přičemž tvrdí, že nelze požadovat zaplacení v plné výši ani po něm, ani po ostatních povinných.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Dlužno však dodat, že stěžovatel nepředložil kopii rozhodnutí napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, nicméně tato skutečnost posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v daném případě nebránila, a proto Ústavní soud k odstranění uvedené vady stěžovatele nevyzýval.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje své argumenty (nepřezkoumatelnost exekučního příkazu, nemravná výše úroků 12,95 % ročně z dlužné jistiny), jimiž odůvodnil svůj návrh na (částečné) zastavení exekuce. Těmito argumenty se soudy všech stupňů opakovaně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě, tj. srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení a právními závěry opřenými o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, vypořádaly. Stěžovatel tak po Ústavním soudu požaduje, aby se znovu výše naznačenými otázkami zabýval, resp. aby závěry obecných soudů přezkoumal z hlediska věcné správnosti, což - jak již bylo výše vysvětleno - tomuto soudu nepřísluší. Za této situace nezbývá Ústavnímu soudu, než stěžovatele na závěry obecných soudů (viz zejména jejich shrnutí v bodech 8 až 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) odkázat.
11. Na doplnění možno uvést, že k námitce nepřezkoumatelnosti exekučního příkazu ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavně právní argumentaci (ani z ní není patrno, jaké by měly být konkrétní důsledky namítané nesprávnosti). Dospěl-li Nejvyšší soud k tomu, že byl-li úrok 12,5 % v době sjednání úvěru úrokem obvyklým (což stěžovatel relevantním způsobem v ústavní stížnosti nezpochybnil), nelze jeho výši považovat za rozpornou s dobrými mravy. Ústavní soud neshledal vybočení z ústavně právních mezí volného a nezávislého soudního uvážení. Naopak závěrům Nejvyššího soudu lze přisvědčit s dodatkem, že stěžovatelem zmíněné negativní dopady v podobě tzv. dluhové pasti zde nebyly vyvolány (ve své době) nepřiměřeným úrokem, ale neplněním platebních povinností dlužníky a stěžovatelem jako jejich ručitelem.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu