ECLI:CZ:US:2006:4.US.284.06
sp. zn. IV. ÚS 284/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštát, K. Sliwky 126, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 0 Nt 987/2005-13, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, č. j. 1 To 1046/2005-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 10. 2005, č. j. 0 Nt 987/2005-13, jímž byla zamítnuta jeho žádost o přiznání práva na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2006, č. j. 1 To 1046/2005-24, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy pochybily, když mu nepřiznaly právo na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel přitom doložil, že jeho majetkové poměry takový postup plně odůvodňují. Stěžovatel příslušnými listinami osvědčil, že nemá žádný majetek, není vlastníkem nemovitostí ani motorových vozidel a jeho jediným příjmem je měsíční mzda ve výši 9 254 Kč, přičemž pravidelné měsíční výdaje činí částku 2 384 Kč. Na živobytí mu tak zbývá částka 6 870 Kč měsíčně, což činí přibližně životní minimum. Po dobu vazby byl jeho příjem nulový a jeho náklady financovala jeho rodina. Při sazbě 3 421 Kč za jeden úkon právní pomoci (včetně náhrady hotových výdajů a daně z přidané hodnoty), kdy s ohledem na vývoj případu lze očekávat, že odměna advokáta přesáhne částku 500 000 Kč, je zřejmé, že není ve stěžovatelových silách tyto náklady hradit.
Okresní soud ve svém rozhodnutí zcela pominul, že jediným kritériem pro přiznání práva na bezplatnou obhajobu jsou majetkové poměry stěžovatele. Jeho argumentace, že si stěžovatel trestní stíhání zavinil sám a pokud si zvolí obhájce, musí nést též náklady s tím spojené, je zcela lichá. Právo zvolit si obhájce je zaručeno Ústavou České republiky a nemůže být nikterak omezeno. Stěžovatel nemá vůči obhájci nárok na placení nákladů právního zastoupení ve splátkách, jak uváděly obecné soudy. Obhájce má naopak právo na úhradu právních služeb při skončení obhajoby v celém rozsahu a též má právo na přiměřenou zálohu. Dle krajského soudu stěžovatel neosvědčil nedostatek prostředků na náklady obhajoby, jelikož dne 14. 2. 2005 podal žádost o propuštění z vazby, v níž spolu s písemným slibem nabídl i peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč, která by byla neprodleně složena; tento závěr je nutno označit za spekulativní. Nejednalo se totiž o stěžovatelovy finanční prostředky, nýbrž o prostředky, které by si vypůjčil od svého otce. Jeho otec učinil nabídku peněžité záruky ve výši 1 000 000 Kč již dne 10. 8. 2004, přičemž v obou případech se jednalo o tytéž finanční prostředky. Záruka byla nabízena jménem stěžovatele jen z formálních důvodů a rozhodně to neznamenalo, že by stěžovatel takovou částkou disponoval. K prokázání této skutečnosti stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti čestné prohlášení svého otce i své, že peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč měl poskytnout v celém rozsahu stěžovatelův otec z vlastních prostředků.
Stěžovatel byl přesvědčen, že obecné soudy výše uvedeným postupem zkrátily jeho právo na bezplatnou obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení okresního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 0 Nt 987/2005-13, a usnesení krajského soudu ze dne 23. 1. 2006, č. j. 1 To 1046/2005-24, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 0 Nt 987/2005.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel má dle jeho názoru dostatek prostředků k úhradě obhajoby, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval argumenty, uplatněné ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, s nimiž se již vypořádal krajský soud. Krajský soud pak rovněž konstatoval, že se námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Tvrzení stěžovatele, že částka 1 000 000 Kč nabídnutá jako peněžitá záruka je půjčkou od jeho otce, je dle názoru krajského soudu účelové, neboť v souladu s ustanovením §73a trestního řádu mohl nabídku peněžité záruky učinit sám jeho otec. Tato skutečnost byla stěžovateli i jeho právnímu zástupci nepochybně známá. Za této situace tedy stěžovatel neosvědčil, že nemá dostatek prostředků. Důvody pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu nejsou dány taktéž proto, že stěžovatel s ohledem na svůj věk a sociální poměry (je zaměstnán a pobírá příjem vyšší než minimální mzda) je schopen nést náklady řízení ze svého, a to případně formou splátek. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Na výše uvedené vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 23. 8. 2006, v níž uvedl, že krajský soud zopakoval svou argumentaci obsaženou v odůvodnění svého usnesení. To, že stěžovatel nabídl prostřednictvím svého obhájce peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč samo o sobě neznamená, že se jednalo o jeho finanční prostředky. Naopak z geneze případu vyplývá, že se jednalo o peněžní prostředky jeho otce. Žádost byla podána samotným stěžovatelem jen z toho důvodu, že dle obhájce byla větší pravděpodobnost přijetí takto formulované žádosti. Co se týče možnosti splátek, pak tato úvaha krajského soudu nemá oporu v zákoně. Stěžovatel nemá nárok na splácení nákladů obhajoby ve splátkách, naopak obhájce má právo na úhradu těchto nákladů ihned po poskytnutí právní pomoci a v průběhu řízení má rovněž právo na přiměřenou zálohu. Na závěr stěžovatel ještě znovu zrekapituloval své majetkové poměry, z nichž je dle jeho názoru zjevné, že není objektivně schopen platit náklady obhajoby.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že dle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy další instancí v soustavě obecných soudů ani jejím vrcholem (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy ČR) a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Dle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Z ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu potom vyplývá, že osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje s tím, že do ní zasahuje pouze výjimečně, když je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je přitom dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Obecné soudy v daném případě vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel je v produktivním věku, že je zaměstnán a že jeho příjem je vyšší než minimální mzda. Za těchto okolností se závěr obecných soudů, že zjištěné okolnosti neodůvodňují přiznání práva na bezplatnou obhajobu, Ústavnímu soudu nejeví být v rozporu s uváděnými skutkovými zjištěními. Tím spíše se nejedná o rozpor extrémní, jenž by mohl konstituovat porušení práva na spravedlivý proces a v konečném důsledku i práva na bezplatnou obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Co se týče argumentu, že stěžovatel disponuje částkou 1 000 000 Kč, tento byl poprvé užit až odvolacím soudem, pročež na něj stěžovatel nemohl reagovat a předložit důkazy, jimiž by toto tvrzení soudu vyvrátil. Ovšem vzhledem k tomu, že argumentace obecných soudů obstojí i tehdy, bude-li od závěru odvolacího soudu, že stěžovatel disponuje částkou 1 000 000 Kč, odhlédnuto, nespatřoval Ústavní soud v této skutečnosti porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud má proto za to, že obecné soudy aplikovaly příslušné ustanovení trestního řádu v mezích ústavních principů. Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož mu nepřísluší jakkoliv zasahovat. K námitce stěžovatele, že nemá nárok na úhradu odměny advokáta ve splátkách pak Ústavní soud poznamenává, že splatnost odměny advokáta je věcí dohody mezi advokátem a jeho klientem. Z žádného právního předpisu nevyplývá smluvně nekorigovatelná povinnost klienta hradit odměnu advokáta bezodkladně, nýbrž je věcí stran, jak tuto otázku upraví v mandátní smlouvě.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na bezplatnou obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu