ECLI:CZ:US:2010:4.US.2845.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2845/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lupemi, s. r. o., se sídlem Turnovského 263, 100 00 Praha 10, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, AK se sídlem Krakovská 25, 110 00 Praha 1, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. UL 27/2009 a ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. UL 37/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práv zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených usnesení, kterými Vrchní soud v Praze zamítl její návrhy na určení lhůty pro provedení procesního úkonu.
Stěžovatelka uvedla, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998 čj. 52 K 92/97-83 byl prohlášen konkurs na majetek J. K. a ustanoven správce konkursní podstaty. Ten zahrnul nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky v Praze 10 - Strašnicích zapsané na LV 2227 pro k. ú. Strašnice u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu do majetku konkursní podstaty a po zamítnutí vylučovací žaloby stěžovatelky je v květnu 2009 v dobrovolné dražbě zpeněžil; následně stěžovatelka podala žalobu na vyslovení neplatnosti dražby. Stěžovatelka, která je věřitelkou úpadce, zpochybnila účinky prohlášení konkursu - dle jejího tvrzení nebylo usnesení o prohlášení konkursu řádně vyvěšeno na úřední desce soudu, resp. o vyvěšení a snětí usnesení není v konkursním spisu učiněn žádný záznam, a dále namítla, že usnesení o prohlášení konkurzu nemohlo nabýt právní moci i proto, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 nebylo doručeno všem účastníkům konkurzního řízení. Za ty stěžovatelka z důvodů rozvedených v ústavní stížnosti považuje všechny věřitele úpadce, kteří v konkursu přihlásili své pohledávky k uspokojení.
Popsaný stav pociťovala stěžovatelka jako průtahy v konkurzním řízení, a proto postupem podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, navrhla, aby Vrchní soud v Praze určil Městskému soudu v Praze lhůtu 5 dnů pro vyvěšení plného nebo zkráceného usnesení o prohlášení konkursu ze dne 20. 10. 1998 na majetek jmenovaného úpadce s tím, aby na něm poté bylo vyznačeno vyvěšení a sejmutí z úřední desky a takto opatřené úřední záznamy založeny do spisu, a dále aby uložil Městskému soudu v Praze povinnost doručit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 všem účastníkům řízení, které zákon za účastníky řízení považuje, event. ve stejné lhůtě prokázat, že jim bylo skutečně doručeno. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadenými usneseními oba návrhy zamítl s odůvodněním, že podání stěžovatelky nelze považovat za stížnosti na průtahy v řízení, neboť výtky v něm obsažené směřují výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu soudu v konkursním řízení.
Stěžovatelka vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že z napadených usnesení nelze seznat jeho závěr, zda k průtahům v konkursním řízení dochází či nikoliv, vyslovila obavu, zda soud neaplikoval procesní předpis účinný před 1. 7. 2009, neboť v rozhodnutí výslovně neuvedl, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle §164 zákona o soudech a soudcích, a poukázala na to, že o jejích návrzích rozhodovali stejní soudci, kterým podle stanoveného rozvrhu práce přísluší rozhodovat o odvoláních v konkurzním řízení, což označila za nesprávné. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se podanou ústavní stížností nijak nedomáhá vyřešení otázky, zda bylo či nebylo usnesení o prohlášení konkursu č.j. 52 K 92/97-83 ze dne 20.10.1998 řádně vyvěšeno na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil, a rovněž tak touto ústavní stížností nesleduje, aby Ústavní soud zaujal stanovisko k otázce, zda usnesení odvolacího soudu č.j. 2 Ko 60/99-304 ze dne 29.7.1999 bylo či nebylo řádně doručeno všem účastníkům konkursního řízení, neboť tuto otázku je možno vyřešit právě jen v samotném řízení o návrhu na určení lhůty vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. UL 27/2009 a UL 37/2009. Za podstatu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně označila posouzení otázky, zda tím, že Vrchní soud v Praze zamítl oba návrhy na určení lhůty z důvodu, že podání stěžovatelky není svým obsahem stížností na průtahy v řízení, která by patrně podle jeho závěru měla návrhu na určení lhůty předcházet, neporušil právo účastníků na spravedlivý (předvídatelný) proces, resp. zda jeho dosavadním postupem nedochází ke zbytečným průtahům, když k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty podaný po 1.7.2009 použil procesní předpisy platné a účinné do 30.6.2009.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 11. 2009 uvedl, že o návrzích na určení lhůty rozhodoval senát příslušný podle rozvrhu práce. K námitce opírající se o dikci ustanovení §174a odst. 7 zákona soudech a soudcích vyjádřil přesvědčení, že základním, byť zde výslovně neuvedeným důvodem pro zamítnutí návrhu na určení lhůty je skutečnost, že se stěžovatel určení lhůty pro provedení procesního úkonu, jímž dochází k průtahům v řízení, ve skutečnosti nedomáhá. Vrchní soud rovněž poukázal na to, že při svém rozhodování nevyslovil požadavek, aby podání návrhu na určení lhůty předcházelo podání stížnosti na průtahy v řízení, jak to vyžadovala úprava dříve účinná, a upozornil, že k otázce doručení usnesení Vrchního soudu v Praze z července 1999 se vyjádřil v usnesení sp. zn. UL 37/2009. Vrchní soud nepovažoval ústavní stížnost za důvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.
V replice ze dne 2. 12. 2009 stěžovatelka setrvala na svém stanovisku, že Vrchní soud v Praze by při svém rozhodování o návrzích na určení lhůty neměl směšovat pozici soudu nadřízeného a odvolacího, neboť nadřízený soud je třeba ve smyslu příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích chápat jako kontrolní mechanismus, který má dohlížet na čistotu soudního řízení a odstraňovat závažné vady řízení, které však nijak nesouvisí s rozhodnutím ve věci samé. Rozvrh práce soudu je tak dle stěžovatelčina názoru rozporný s čl. 38 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny. Názoru soudu, že její podání nebyla stížnostmi na průtahy v řízení, stěžovatelka oponovala argumentací, kterou již částečně uplatnila v ústavní stížnosti.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhu stěžovatelky ze srpna 2009, kterým se domáhala určení lhůty k vyvěšení usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu na majetek úpadce a dalších následných úkonů, jak byly popsány shora, Městský soud v Praze vysvětlil, na základě čeho má za to, že pokyn soudní kanceláři k vyvěšení předmětného usnesení, zaznamenaný na č. l. 88, byl splněn, i když připustil, že o vyvěšení a sejmutí z úřední desky nebyl pořízen záznam do spisu. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. UL 27/2009 návrh stěžovatelky zamítl, neboť její podání nepovažoval za stížnost na průtahy v řízení, ale podle uplatněných výtek za zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu.
Tentýž závěr učinil Vrchní soud v Praze i při rozhodování o návrhu stěžovatelky ze září 2009, kterým se domáhala určení lhůty, ve které by byl Městský soud v Praze zavázán povinností doručit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 všem účastníkům konkursního řízení. K tomuto návrhu Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka nenavrhla prohlášení konkursu na majetek úpadce a nebyla tedy účastníkem řízení ve fázi před prohlášením konkursu, proto soud neměl povinnost doručovat jí usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu. Podle Městského soudu v Praze stěžovatelka nebyla navrhovatelem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a účastníkem konkursu jakožto další fáze řízení se stala až podáním přihlášky pohledávek. Vrchní soud v Praze v usnesení UL 37/2009 verifikoval postup Městského soudu v Praze při doručování usnesení o odvolání pouze úpadci, navrhovatelům a) a c) a správci konkurzní podstaty, neboť ani on neshledal žádný důvod, proč toto usnesení doručovat věřitelům (včetně stěžovatelky), kteří své pohledávky do konkursu přihlásili až v další fázi řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze při rozhodování o návrzích stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu použil předpis platný a účinný do 30. 6. 2009, neboť tomuto postupu nic nenasvědčovalo. Lze připustit, že Vrchní soud v Praze při citaci ustanovení §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích neuvedl větu druhou, na druhé straně však ustanovení odst. 6 citoval ve znění platném a účinném od 1. 7. 2006. Ústavní soud však není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I.ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).
V projednávané věci bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že Vrchní soud v Praze zamítl návrhy stěžovatelky nikoliv proto, že by vyžadoval předchozí podání stížnosti na průtahy v řízení (tzv. hierarchické stížnosti), ale proto, že stěžovatelka se ve skutečnosti "urychlení" řízení nedomáhala. Podle hodnocení Vrchního soudu v Praze její výtky směřovaly výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu soudu při prohlášení konkursu. Ústavní soud akceptoval, že pokud Vrchní soud v Praze neměl důvod návrhy stěžovatelky odmítnout (z formálních důvodů) ani je považovat za oprávněné, nezbylo mu, než je zamítnout. Přisuzovat vrchnímu soudu jakýkoliv jiný podtext při rozhodování o předmětných návrzích nebylo v projednávané věci namístě.
K námitce stěžovatelky, že z napadených usnesení nelze seznat, zda k průtahům v konkursním řízení dochází či nikoliv, je třeba připomenout, že Vrchní soud v Praze se otázkou průtahů v konkursním řízení nezabýval a z výše uvedeného důvodu ani zabývat nemohl, neboť stěžovatelka soudu žádné relevantní námitky, jež by mohly vést k jejich odstranění, nepředložila. Ústavní soud připomíná, že pojem "průtahy v řízení" obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243).
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených usnesení, stěžovatelka vycházela ze závěru, že účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce nenastaly, a dále se domáhala doručení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu. Ústavní soud z vlastní databáze rozhodnutí a z veřejně dostupné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že obecné soudy považují usnesení o prohlášení konkursu ve spojení s usnesením odvolacího soudu za pravomocné dnem 18. srpna 1999 (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 708/04 ze dne 8. 3. 2005 ve věci ústavní stížnosti úpadce J. K., dostupné na http://nalus.usoud.cz, usnesení sp. zn. 29 Odo 202/2003 ze dne 30. 6. 2004 ve věci dovolání téhož úpadce, dostupné na www.nsoud.cz). Na správnost vyznačené doložky právní moci na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 poukázal i Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení UL 37/2009. Doložka právní moci je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci a jako takové jí svědčí presumpce správnosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 8/98 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za daných okolností má Ústavní soud za to, že obecné soudy v konkursním řízení samy osvědčily po právu existující stav, který Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadených usnesení v základních rysech popsal, a na jeho základě poté vyložil, proč v daném typu řízení nepovažoval návrhy stěžovatelky za způsobilou (efektivní) obranu k ochraně jejích práv. Ústavní soud považoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze za ústavně konformní, neboť řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním (sporného, trestního či jiného) řízení, ale je jím vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 60/04, Sb. n. u. sv. 37, str. 297).
K námitce, že o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhodovali soudci, kterým podle stanoveného rozvrhu práce přísluší rozhodovat o odvoláních v konkurzním řízení, postačí odkázat na interpretaci základního práva na zákonného soudce, jak je zřejmé z jeho dosavadní rozhodovací praxe (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 200/98, Sb. n. u., sv. 12 str. 423), a na principy soudcovské nezávislosti při rozhodování podřízeného soudu podle §174a zákona o soudech a soudcích vázaného pokynem nadřízeného soudu [srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 60/04, Sb. n. u. sv. 37, str. 297 (309)], v zákonné rovině též na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96 (uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu