Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.06.1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 44/5 SbNU 371 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.286.95

sp. zn. IV. ÚS 286/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 1995, č. j. 38 Co 44/95-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1995, č. j. 18 C 399/93-48, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Dne 28. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou jsou napadána výše uvedená rozhodnutí. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost vydat žalobci Ing. V. K., bývalému manželovi žalované, klíče od domu a bytu konkrétně uvedeného a umožnit vstup do tohoto bytu. Zároveň bylo rozhodnuto o způsobu užívání části předmětného bytu oběma účastníky. Městský soud v Brně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že soud zrušil v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/9O právo společného nájmu bytu, když výlučnou nájemkyní se stala žalovaná a žalobci zůstalo právo bydlet v bytě do přidělení náhrady. Uvedl, že žalobce sice bydlí v bytě, který je mu nabízen jako náhradní, ale ten nebyl na něj převeden a tak mu nebyl ve smyslu ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku zajištěn náhradní byt. Dále bylo prokázáno, že žalovaná nabízí náhradní byt, k němuž podepsala dohodu o převodu členských práv a povinností, ale žalovaný odmítá dobrovolně tuto dohodu podepsat. Soud I. stupně k tomu uvedl, že to je již problém výkonu rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu a povinnosti byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Odvolání žalované směřovalo zejména k tomu, že soud nepřihlédl dostatečně k tomu, že jsou splněny podmínky ustanovení §3 odst. 1 o. z., když postup žalobce je vůči ní šikanózním, jestliže odmítá uzavřít smlouvu o převodu členských práv k bytu, kde se fakticky zdržuje a dále že společné bydlení má nepříznivý vliv na psychiku dcery. Odvolací soud neměl připomínek k dokazování a stejně tak shledal správným i právní hodnocení věci. Námitky uvedené v odvolání považoval v podstatě za nedostatečné k tomu, aby byly splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 o.z. Odvolací soud dále konstatoval, s poukazem na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt. Byt, který je mu nabízen, je však menší a za těchto okolností není možné rozpor s dobrými mravy dovodit. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na předchozí soudní řízení vedené pod sp. zn. 43 C 223/90 s tím, že její snahou bylo vytvořit předpoklady pro realizaci rozsudků o vyklizení bytu, když sama Ing. K. obstarala a nabídla náhradní byt. Pokud ho jmenovaný odmítá převzít za situace, kdy jej bezplatně užívá, postupuje, jak uvádí, v rozporu s §3 odst. 1 o. z., ale i v rozporu s rozsudkem, jímž mu byla stanovena povinnost byt vyklidit. Stěžovatelka se domnívá, že postup odvolacího soudu neodpovídá příslušným ustanovením o.z. a navíc jeho rozhodnutí odporuje i judikatuře Ústavního soudu s poukazem na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 114/94. Vyslovila názor, že uvedeným postupem bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedla, že setrvání Ing. K. v bytě F. má negativní dopady na psychiku nezletilé dcery. V důsledku tohoto stavu tedy není zaručená ochrana stěžovatelky před neoprávněným zasahováním do jejího rodinného života. Závěrem proto navrhuje, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena. V podání došlém Ústavnímu soudu dne 26. 4. 1996 stěžovatelka předložila smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, kterou dne 15. 11. 1995 uzavřela, s tím, že tato písemnost jednoznačně prokazuje, že právně účinným způsobem pro Ing. K. zajistila přiměřený náhradní byt. Při jednání dne 6. 6. 1996 pak právní zástupce stěžovatelky předložil soudu usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 64 E 3014/95, ze dne 8. 1. 1996, ze kterého vyplývá, že byl nařízen výkon rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 1991, č. j. 43C 223/90-31, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 1993, sp. zn. 17 Co 175/93, a to vyklizením bytu, s tím, že provedení vyklizení soud provede dodatečně. Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání a věc dosud není pravomocně skončena. Ústavní soud požádal o vyjádření k předložené ústavní stížnosti Krajský soud v Brně. Předseda senátu odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že na zajištění bytové náhrady má Ing. K. právo podle pravomocného a vykonatelného rozsudku v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/90, a do doby, než mu bude přiměřený náhradní byt zajištěn, svědčí mu právo bydlet v bytě F. V souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že jsou dány důvody pro použití ustanovení §3 odst. 1 o.z., předseda senátu podotkl, že existují rozpory mezi oběma účastníky, ovšem nebylo prokázáno, že by byly způsobeny výlučně Ing. K.. V případě zjištění, že Ing. K. fakticky bydlí bez právního důvodu a neplatí nájemné v bytě R. lO, jehož nájemkyní je stěžovatelka, poukazuje na skutečnost, že ta se nedomáhala v soudním řízení ochrany svých práv a ta jí tudíž nemohla být poskytnuta. Soud tedy ve svém postupu a rozhodnutí neshledal porušení namítaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Z vyjádření, ke kterému byl vyzván Ing. V. K. jako vedlejší účastník, vyplývá, že stran obstarání přiměřeného bytu v průběhu let 1990 - 1995 stěžovatelka neučinila nic pro vyřešení tohoto problému a teprve až pod tlakem soudních rozhodnutí, která jsou napadána stížností, začala jednat o poskytnutí přiměřené náhrady. Uvedl, že soudy pečlivě zvážily důkazní situaci a zcela v souladu s o.z. vyhodnotily rozhodné skutečnosti. Dále podotkl, že stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu F. 9, aniž by respektovala stanovenou podmínku. V důsledku toho bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 64 E 3014/95, rozhodnuto tak, že navrhovatelka musí podat další návrh za předpokladu, že prokáže zajištění stanovené bytové náhrady. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal od Městského soudu v Brně spis vedený pod sp. zn. 18 C 399/93 a seznámil se s jeho obsahem. Ústavní soud vzal současně na vědomí návrh, který učinil při jednání dne 6. 6. 1996 právní zástupce stěžovatelky, jakož i právní zástupce vedlejšího účastníka, a kterým obě strany požadují přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem v částce Kč 1.590,-. Při posuzování ústavní stížnosti je třeba vzít v úvahu následující skutečnosti. Ing. K. podal žalobu, ve které se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uznal L. K. povinnou vydat mu klíče, umožnit mu vstup do bytu a dále aby stanovil úpravu užívání bytu. V daném řízení nebylo tedy úkolem soudu zkoumat, zda má Ing. K. k dispozici přiměřený náhradní byt. Otázku, zda je zajištěn přiměřený náhradní byt, který je určen v pravomocném soudním rozhodnutí, posuzuje soud v řízení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí. Při posuzování, zda jde o byt přiměřený, pak obecné soudy vycházejí z ustanovení §712 odst. 2 o.z. Řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, je ovládáno zásadou dispoziční. Platí tedy, že soud je vázán žalobou. Proto soud nemůže žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy. Ústavní soud má dále za to, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Jakým způsobem soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména pokud se jedná o posouzení žaloby Ing. K. z hlediska §3 odst. 1 o.z., je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem. Pokud stěžovatelka předkládá jako další listinný důkaz smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, uzavřenou dne 15. 11. 1995, nelze k takovému důkazu v rámci řízení před Ústavním soudem přihlédnout, neboť se jedná o písemnost, která byla vydána až po právní moci napadeného rozhodnutí a která tedy nemůže mít žádný vliv na posouzení ústavnosti soudního rozhodnutí. Za tohoto stavu věcí Ústavní soud nenalezl tvrzené porušení čl. 36 Listiny. Právem na soudní ochranu je třeba rozumět právo na proces, který končí vydáním soudního rozhodnutí. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelka uvedla již ve svém odvolání. Samotnou okolnost, že odvolací soud neakceptoval jí vznesené námitky uplatněné proti žalobě, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu. Námitce stěžovatelky, že postup odvolacího soudu neodpovídá judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 114/94) nelze rovněž přisvědčit, neboť v daném případě se jednalo o posuzování ústavnosti interpretace ustanovení §712 odst. 2 o.z. u již zajištěného náhradního bytu, a to v rámci řízení o provedení výkonu rozhodnutí. Pokud se stěžovatelka dovolává svého práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života (zřejmě čl. 32 odst. 1 Listiny), není její tvrzení náležitě odůvodněno, když zůstává u pouhého konstatování. Navíc je třeba konstatovat, že stěžovatelka má v rámci civilního řízení řadu možností domáhat se účinným a efektivním způsobem ochrany svých práv. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno. Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. 6. 1996