ECLI:CZ:US:2018:4.US.287.18.1
sp. zn. IV. ÚS 287/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Mancini, zastoupené JUDr. Františkem Hanákem, advokátem, sídlem Adámkova 149, Hlinsko, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 53 Co 329/2017-31 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. srpna 2017 č. j. 21 C 28/2017-20 za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také porušení čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením výrokem I rozhodl, že žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá a výrokem II pak rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudních poplatků nepřiznává.
3. Městský soud v Praze (dále též "městský soud" nebo "odvolací soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení obvodního soudu, když rovněž neshledal splnění podmínek odůvodňujících osvobození stěžovatelky od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Dospěl k závěru, že stěžovatelka svůj požadavek (prostřednictvím podané žaloby) uplatňuje zřejmě bezúspěšně a nic na tom nemění opakované zdůrazňování skutečnosti, že bez zástupce z řad advokátů není stěžovatelka schopna žalobu sepsat. Tvrdí-li stěžovatelka vznik škody, musí být v každém případě schopna uvést, co se jí přihodilo, jaké to pro ni mělo následky, koho činí za takové následky odpovědným a v jakém rozsahu. Na uvedení takových základních údajů není zapotřebí žádného odborného vzdělání a postačí, pokud je účastník vylíčí vlastními slovy a dostatečné podrobně. Tomuto požadavku obvodního soudu stěžovatelka nevyhověla a z toho důvodu lze o jejím požadavku hovořit jako o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, neboť tyto základní údaje by byla nucena poskytnout i ustanovenému zástupci, aby vůbec mohl její žalobu sepsat. Bez uvedení takových údajů ani zástupce žalobu nebude schopen vypracovat. Dodal, že bezúspěšnost žaloby je o to více zjevná v souvislosti se sumou v řádu desítek milionů, která je požadována. V souvislosti s podaným odvoláním městský soud zároveň uvedl, že stěžovatelka v rámci odvolání prokazuje, že je velmi dobře schopna formulovat své názory na skutečnosti, které má za rozhodné, na velmi dobré úrovni polemizuje se závěry usnesení obvodního soudu, s nimiž nesouhlasí, a velmi dobře formuluje i své procesní požadavky a námitky. Proto není splněna ani další ze zákonných podmínek, a to nezbytně nutná potřeba zastoupení stěžovatelky advokátem, neboť ta je sama a při dostatečném procesním poučení schopna sepsat i svou žalobu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že jak samotný postup obvodního soudu, tak městského soudu, tak i napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť nebyla stěžovatelce v hmotné nouzi umožněna bezplatná právní pomoc a osvobození od soudních poplatků, a tím bylo porušeno její Listinou zaručené základní právo. Stěžovatelka je dále přesvědčena o tom, že postup soudů obou instancí byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, když bylo porušeno právo stěžovatelky jak na soudní ochranu, tak na právní pomoc v řízení před soudy a bylo tak porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý soudní proces a nerespektován zákaz diskriminace z důvodu sociálního původu a majetku ve smyslu čl. 14 Úmluvy, pročež navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. V posuzovaném případě byla otázka osvobození od soudních poplatků stěžovatelky a otázka nutnosti ustanovení zástupce z řad advokátů řešena obecnými soudy, zvláště pak v argumentaci městského soudu (shrnutou sub 3 tohoto usnesení) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu