ECLI:CZ:US:2011:4.US.2879.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2879/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky ProMedica, spol. s r.o, se sídlem Prostějov, E. Valenty 3969/19, IČ: 00560073, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Příkop 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2011 č. j. 21 Co 180/2007-322 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2011 č. j. 28 Cdo 1964/2011-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. září 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2011 č. j. 21 Co 180/2007-322 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že bylo jednáno v rozporu s čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 7 C 80/2005 Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Mgr. J. K. se žalobou podanou dne 16. prosince 2004 domáhala po stěžovatelce zaplacení 2 340 000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Ke skutkovému stavu lze ve stručnosti uvést, že stěžovatelka uzavřela v roce 1992 smlouvu o nájmu nebytových prostor se spoluvlastníky nemovitosti situované v Prostějově. Dne 14. října 2000 pronajala stěžovatelka nebytové prostory žalobkyni a na základě dodatku ke smlouvě o podnájmu byla výše za užívání nebytových prostor sjednána v částce 105 000,- Kč měsíčně. V roce 2004 žalobkyně zjistila, že nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a spoluvlastníky nemovitosti byla sjednána neplatně a že výše nájmu mezi stěžovatelkou a spoluvlastníky nemovitosti byla dohodnuta na částku 40 000,- Kč měsíčně. Žalobkyně se proto se spoluvlastníky nemovitosti dohodla, že si ponechají částku 1 440 000,- Kč jako zaplacené nájemné za poslední 36 měsíců a rozdíl mezi skutečně zaplacenou částkou stěžovatelce ve výši 3 780 000,- Kč a spoluvlastníky uznaným nájemným ve výši 1 440 000,- Kč, tedy 2 340 000,- Kč požadovala podanou žalobou zaplatit po stěžovatelce.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2007 č. j. 7 C 80/2005-178 žalobě z části vyhověl a stěžovatelku zavázal zaplatit žalobkyni částku 2 122 740,- Kč s přísl. a ve vztahu k částce 217 260,- Kč s přísl. žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně i stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. ledna 2010 č. j. 21 Co 180/2007 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přísudečném výroku ve věci samé potvrdil a v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost k zaplacení i částky 217 260,- Kč s přísl. Na základě stěžovatelkou podaného dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. července 2010 č. j. 28 Cdo 2084/2010-303 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu byl shledán v nesprávném právním názoru tohoto soudu, který přehlédl vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy, zakotvenou v ustanovení §457 občanského zákoníku s tím, že odvolací soud neprovedl vzájemné zaúčtování pohledávek uplatněných účastníky řízení. Dříve, než o věci mohl krajský soud znovu rozhodnout, žalobkyně vzala podáním ze dne 30. listopadu 2010 žalobu zpět, neboť stěžovatelka dlužnou částku zaplatila. Krajský soud, i přes námitky vznesené stěžovatelkou, usnesením napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil dle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané odmítl jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a podrobila kritice napadená rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že krajský soud svým nesprávným rozhodnutím ze dne 5. ledna 2010 č. j. 21 Co 180/2007 způsobil, že stěžovatelka pod hrozbou exekuce žalobkyni pohledávku uhradila. Podle názoru stěžovatelky krajský soud poté nerespektoval námitky stěžovatelky směřující proti zastavení řízení (§222a odst. 2 o. s. ř.) a jeho, dle názoru stěžovatelky nesprávné rozhodnutí, nenapravil ani dovolací soud.
5. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší argumenty proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2011 č. j. 28 Cdo 1964/2011-360 a připojila i kopii tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožadovala. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
6. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Z hlediska pravomoci Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), v zásadě nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť podle §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Uvedená pravomoc je důležitá pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů, jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu. Jelikož sama interpretace ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř., provedená v dané věci Nejvyšším soudem, nebyla natolik extrémní, aby zasáhla do některého ústavně zaručeného práva stěžovatelky, nebyly dány podmínky pro zásah Ústavního soudu stran přehodnocení výkladu tohoto ustanovení.
9. Ústavní soud opakovaně uvedl (např. rozhodnutí ze dne 6. června 2005 sp. zn. I. ÚS 63/05 in http://nalus.usoud.cz), že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud si je však vědom, že civilní řízení je od svého vzniku (tj. od okamžiku jeho zahájení) až do svého ukončení soudním rozhodnutím, složitou činností subjektů zúčastněných na řízení, které vstupují do procesně právních vztahů. Jde o dynamický aspekt civilního procesu, který probíhá a rozvíjí se v čase, a který současně předpokládá určitou pevnou strukturu občanského soudního řízení, jeho jednotlivých fází. O tom, zda dojde k soudnímu řízení a co bude jeho předmětem, rozhodují sporné strany; v tomto smyslu disponují různými procesními prostředky soudní ochrany, jež jsou regulovány zákonem, což je projevem uplatnění další ze základních zásad civilního procesu - zásady dispoziční. Uplatnění této zásady spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a disponovat předmětem řízení, jako projevu osobní volnosti a dispoziční autonomie ve zvláštních podmínkách civilního řízení. Vytváří se tak předpoklad procesní iniciativy stran, jako hybné síly civilního procesu, když účastníci prosazují svoji vůli v průběhu řízení prostřednictvím procesních úkonů majících nejčastěji podobu návrhu.
10. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení namítaných základních práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, které v uvedeném rozsahu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, v podstatě i na námitky stěžovatelky obsažené i v ústavní stížnosti reagoval a vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno dovolání stěžovatelky vyhovět. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: "Občanský soudní řád nestanoví, co lze považovat za vážné důvody ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř., lze obecně říct, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo i meritorně rozhodnuto". K tomu Nejvyšší soud v souladu s judikaturou citovanou ve svém rozhodnutí dovodil, že: "Důvody nesouhlasu stěžovatelky nejsou podloženy právním či jiným (procesně ekonomickým či morálním) zájmem na pokračování v řízení".
11. V aplikaci a výkladu procesně právních ustanovení o. s. ř. Ústavní soud pak žádný náznak svévole neshledal, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud má za to, že stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily soudy v napadených rozhodnutích a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
12. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Napadená rozhodnutí shodně vycházející ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí, i v rozhodnutích Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení ze dne 12. října 2006 sp. zn. II. ÚS 721/05 in http://nalus.usoud.cz) a právní názor, který soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy) v projednávané věci, je takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a není v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
14. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu